Není tedy překvapením, že jeden z vlastníků letiště vedl spor s majitelem pozemku pod přistávací dráhou o to, zda je betonová vzletová a přistávací dráha letiště (tzv. ranvej) součástí pozemku, nebo zda jde o samostatnou stavbu. Vyřešení této otázky bylo stěžejní pro odpověď, zda vlastník letiště koupí letiště získal i ranvej, nebo zda je ranvej součástí pozemku a majitel letiště ji může pouze užívat na základě nájemní smlouvy.
Klapky na očích
Zatímco travnaté letištní plochy, které se nacházejí na mnoha malých letištích, jsou nepochybně pouhým zpracováním pozemku, u betonové přistávací dráhy je zpravidla situace jiná. Ze stavebního hlediska se přitom ranvej nijak zásadně neodlišuje od běžné silnice či dálnice, které za samostatné věci považuje i zákon o pozemních komunikacích. Svou vlastní cestou se však v dané věci vydaly nejdříve prvostupňový a následně i odvolací soud, když dospěly závěru, že vybudování ranveje pro letadla je pouze zpracování povrchu pozemku a jeho zpevněním, a není tedy možné, aby někdo převedl ranvej bez současného převodu pozemků pod ní. Soudy přitom odmítly paralelu se silnicemi a dálnicemi, když mimo jiné argumentovaly, že ranvej není určena pro provoz silničních vozidel.
Sjednocování judikatury á la Nejvyšší soud
Ačkoli nejvyšší česká soudní instance má za cíl sjednocovat rozhodovací praxi tak, aby byla napříště předvídatelná, někdy se to příliš nedaří. Taktéž Nejvyšší soud, ke kterému se případ posléze dostal, se ztotožnil se závěry nižších soudů, když uzavřel, že zpracováním pozemku položením tří vrstev stavebního materiálu za účelem postavení betonové ranveje sloužící ke vzletům a přistávání letadel nevznikne ranvej jako nová samostatná věc. Podle tohoto soudu představuje ranvej pouze zpevnění povrchu pozemku, tedy jeho určitou kvalitu. Paradoxní na tomto závěru bylo, že se poměrně zásadně odlišoval od závěrů Nejvyššího soudu ve vztahu k silnicím a dálnicím.
Nespokojený Ústavní soud
Vlastníku letiště tak nezbylo nic jiného, než chránit svá vlastnická práva u Ústavního soudu. Ten oprávněně nepovažoval závěry Nejvyššího soudu za dostatečně odůvodněné, a to právě s ohledem na jeho dosavadní judikaturu. Nejvyšší soud se totiž v minulosti již v několika rozhodnutích zabýval posouzením dopravních staveb. Zatímco parkoviště představované pozemkem, jehož povrch byl zpevněn za účelem parkování automobilů, nepovažoval Nejvyšší soud z hlediska občanskoprávního za samostatnou stavbu, ohledně dálnic, silnic a místních komunikací učinil v zásadě opačný závěr, byť zdůraznil, že je třeba vždy zohlednit specifické okolnosti každého případu.