Tento týden by se mělo potvrdit, že Japonsko je úplně nejlepší ekonomikou na světě. Základem tohoto mého tvrzení je takzvaný index utrpení, který v sobě ve své nejpoužívanější verzi spojuje míru inflace a nezaměstnanosti. Jeho logika je jednoduchá: Čím vyšší inflace a nezaměstnanost, tím se lidem v dané ekonomice žije hůře. A naopak. Pokud dosadíme konkrétní čísla za Japonsko, musíme dojít k závěru, že jde skutečně o ekonomický ráj na zemi. Nezaměstnanost v této zemi se totiž pohybuje na pouhých 3,4 % (ve čtvrtek by se pravděpodobně mělo potvrdit, že se stále drží na této úrovni). A inflace byla v září na 0 % a očekává se, že v říjnu se zvedla na 0,2 % (nová čísla také ve čtvrtek).
Japonská ekonomika na tom není zase tak špatně, jak bychom se mohli domnívat z dlouhé řady analýz týkajících se ztracených dekád (konec konců to je z části patrné o na oné nezaměstnanosti ve výši 3,4 %). Nicméně situace určitě není tak růžová, jak ji vykresluje výše uvedená nadsázka založená na indexu utrpení. Ten totiž v pokrizovém novém normálu/neutrálu značně ztrácí na své vypovídací síle. Zejména proto, že optimální inflace není inflace nulová, či dokonce záporná a index implicitně počítá s tím, že čím nižší inflace, tím lepší. Jinak řečeno, utrpení už není, co bývalo.
Japonizace, likvidita a úspory
Japonsko je také synonymem dlouhodobě nízkých sazeb a možná v tomto směru ukazuje směr vývoje v celé globální ekonomice. Proč by tomu tak mělo být? První z vysvětlujících teorií tvrdí, že globálně nízké sazby jsou už léta (tj., už dlouho před krizí) v podstatě uměle snižovány neadekvátní politikou centrálních bank. Jinak řečeno, na trzích je dlouhodobě příliš mnoho likvidity, protože se všechny problémy snažíme řešit tím, že „tiskneme peníze“ (promiňte ten hodně nepřesný výraz).
Ve světle řady krizí, jejichž základem byl příliš vysoký dluh a šílenství finančního sektoru, je poměrně těžké této interpretaci odolat a přiklonit se k druhé alternativě. Ta tvrdí, že ve světě je příliš mnoho úspor (tj., příliš málo investic a spotřeby). Asi není překvapením, že k této teorii se kloní zejména centrální bankéři. Možných příčin převisu úspor nad (zamýšlenými) investicemi a spotřebou můžeme nalézt několik*: Příjmy se mohou kvůli demografickému a ekonomickému vývoji stále více přesouvat směrem ke vrstvám, které mají menší sklon ke spotřebě. A investice mohou slábnout kvůli jejich nižší očekávané návratnosti, přesunu „výroby“ směrem k měkkým činnostem, kde je třeba spíše lidský kapitál, či kvůli klesajícím cenám investičního kapitálu.
Skutečná japonizace globální ekonomiky by probíhala jen přes onen přebytek úspor. Jaká teorie má tedy navrch? v jedné ze svých posledních analýz v podstatě dochází k závěru, že relevantní jsou obě. Či přesněji řečeno, že „role centrálních bank by se neměla podceňovat“. Podle mne je namístě spíše opačné varování: Neměli bychom se neustále zaobírat populárními úvahami nad tím, že za vše mohou centrální banky a měli bychom více uvažovat o fundamentálních nerovnováhách v globální ekonomice. Tedy o nerovnováhách, které dostávají Japonsko tam, kde je. A navíc určitě nemůžeme sázet na to, že s nízkými sazbami a inflací přijde v globální ekonomice, či její vyspělé části i ona atypicky nízká nezaměstnanost. Z globální ekonomiky se tak „úplně nejlepší“ nestane.
*Já sám v této souvislosti uvažuji nad tím, nakolik se s rostoucími příjmy nestávají úspory vlastně určitým produktem, který je tím posledním, co ještě má cenu si „kupovat“. Jenže tento druh „nákupu“ finančního zajištění, pocitu bezpečí a podobných pocitů negeneruje žádnou poptávku a tudíž ani investice potřebné k jejich naplnění. Je to v jádru samozřejmě jen jinak popsaná (a z hlediska fungování ekonomiky problematická) funkce peněz jako uchovatele bohatství. Tedy funkce, která dělá ze Sayova zákona pouze Sayovo přání, které je v současné globální ekonomice naplňováno jen s obtížemi.