V posledních letech hodně ožil zájem o japonský akciový trh, velkou měrou se na tom zřejmě podílely očekávání cyklických i strukturálních změn v této ekonomice. Dnes se podíváme na jednu jeho docela málo zmiňovanou strukturální zajímavost, která se také dá postavit do určitého protikladu k Číně.
Ona zajímavost se týká toku peněz z Japonska Číny a do nic. Připomeňme si tedy nejdříve, že tento tok popisuje tzv. platební bilance. Ta je, zjednodušeně řečeno, dána tím, (i) kolik toho země vyváží a dováží, (i) kolik jí toho vydělávají investice v zahraničí, či jak ona vydělává pro zahraničí a (iii) a jak moc země do zahraniční investuje, či je ze zahraniční investováno do ní (plus některé další položky). První dva body jsou součástí tzv. běžného účtu. Jeho výši tedy hlavně určují dovozy a vývozy zboží a služeb a tok dividend, úrokových příjmů a jiných příjmů z přímých a portfoliových investic.
Ve světě vládne pestrá škála toho, jak platební bilance a běžné účty vypadají. V zjednodušené podobně můžeme říci, že jsou země s většími, či menšími deficity na straně obchodu se zbožím a službami a tyto jejich deficity jsou kryty přílivem kapitálu ze zbytku světa. Dá se to říci i tak, že zbytek světa jim na jejich deficity půjčuje. U něj pak vidíme přebytky na straně obchodu. Typickým zástupcem skupiny první jsou USA, ve skupině druhé zase třeba Německo, nebo Čína. Občas sem bývá přidáváno i Japonsko, jehož rozvoj stál po dlouhou dobu právě na vysoké mezinárodní konkurenceschopnosti a exportech. Jak ale ukazuje následující graf, u něj je se situace zajímavým a výrazným způsobem mění.
Zdroj: X
V případě Číny v onom grafu vidíme, jak se po roce 2004/5 prudce zvedají exporty zboží a tento trend s výkyvy pokračuje. Proti tomu stojí služby a vývoj dividendových, úrokových a dalších plateb, ale celková bilance běžného účtu se drží v plusu. Podobných soustavných přebytků dosahuje Japonsko, ale u něj se struktura výrazně mění. Začíná také s přebytky na straně zboží, které ale postupně nahrazují příjmy ze zahraničních investic – dividendy, úroky a další. V posledních letech je Japonsko dokonce v záporu jak u služeb, tak u zboží, ale mohutné příjmy z investic to vše eliminují a drží běžný účet v plusu.
Docela dost se uvažuje o tom, zda se Čína nevydává cestou Japonska. Tedy se zpožděním pár desetiletí. Také v ní totiž praskla určitá bublina, také potřebuje změnit strukturu své ekonomiky, spoléhat se více na spotřebu domácností a služby a méně na „tvrdé“ části ekonomiky, jako jsou exporty zboží, investice, výroba oceli, betonu… Dnešní obrázek ukazuje, že Japonsko „vyřešilo“ svou závislost na exportech zajímavým, ale vlastně logickým způsobem:
Jeho experty mu generovaly a generují příjmy, které byly reinvestovány do zahraničí a nyní generují příjmy nové, ty z investic. Jinak řečeno, do Japonska proudily peníze z jeho expertů, země je obratem půjčovala jiným na další nákup japonského zboží (do značné míry Spojeným státům). Příjmy z těchto investic postupně nabírají na objemu a nyní v běžném účtu dominují. Zmínit v této souvislosti můžeme i kdysi mohutný tah Číny směrem k investicím do zahraničí. Tedy nejen do amerických vládních dluhopisů ale přes různé iniciativy a programy do řady chudších zemí s cílem zajisti si přístup k surovinám, či k něčemu jinému. Podle některých indicií tyto snahy výrazně ochladly a co můžeme říci jistě, je, že na směrem k japonskému modelu současnosti se Čína neposouvá, naopak.