Útoky v Paříži, Bejrútu a Ankaře ukázaly lidem po celém světě, jak jsou zranitelní. U těch, kteří tyto útoky spáchali, to ale neplatí. Vzdušné útoky sice ISIS oslabily, ale určitě jej neporazily. Francouzský prezident François Hollande sice vyhlásil válku, ale tu je téměř nemožné vyhrát. Američané odmítají vyslání jednotek do Sýrie s tím, že to podle slov Bena Rhodese „není udržitelný postup“. Otázka, jak se ISIS postavit, je po útocích v Paříži ještě palčivější než dříve. Pokud na ni ale chceme nalézt odpověď, musíme se nejdříve zabývat tím, jaká je vlastně strategie džihádistů.
Podle některých názorů jsou útoky v Evropě zoufalými činy kolabující skupiny apokalyptických extrémistů. Takový pohled ale není v souladu s tím, jaká je celková vojenská situace a ani s tím, jak funguje celá organizace ISIS. Rovněž není pravděpodobné, že by k útokům došlo právě nyní jen proto, že se prostě objevila příležitost. ISIS v minulosti útočil vždy po pečlivých přípravách a ve chvíli, kdy byla největší pravděpodobnost úspěchu. ISIS byl také schopen už dříve infiltrovat nepřátelské síly a je tak pravděpodobné, že v Evropě funguje několik jeho buněk, které jen čekají na signál k útoku.
Nyní se navíc zdá, že teroristické skupiny dospěly k názoru, že útoky na Západě jim přinášejí více prospěchu než nákladů. Evropa je nyní zranitelnější kvůli velkému počtu uprchlíků, ale i proto, že ji tíží předsudky, panika a politická polarizace. Přesně toho chtějí teroristé využít. Není zřejmě náhoda, že blízko těl atentátníků byl nalezen nepoškozený (a pravděpodobně falešný) syrský pas. Všichni syrští uprchlíci jsou najednou vnímáni jako potenciální teroristé a přesně v to ISIS doufá.
Útoky v Paříži byly logisticky náročnými operacemi a pravděpodobně byly plánovány po delší dobu. Z technického hlediska šlo ale stále o hodně jednoduchý útok. Teroristé se zaměřili na nechráněné restaurace a koncert. Ochranná opatření u Stade de France se jim překonat nepodařilo. Dříve se předpokládalo, že ISIS neprovádí teroristické útoky v zahraničí, protože toho není schopen. Byla to chyba.
Al-Káida předpokládala, že její teroristické útoky povedou k rozkladu nežádoucích režimů v arabském světě i k rozkladu USA. Následovala ale tvrdá odvetná opatření a žádné masy lidí její činy nenásledovaly tak, jak doufala. Snila o vlastním islámském státu, ale její sny byly utopií, k níž neznala cestu. Neměla žádnou vojenskou strategii na zabrání potřebných území, žádný plán na dobytí měst a správu získaných oblastí. ISIS se naopak od začátku snažil o vytvoření fungujícího státu. Neexistující útoky na Západ byly mylně interpretovány jako jeho slabost, ale šlo jen o to, co je pro ISIS prioritou.
ISIS opakovaně ukázal, že je schopen se podle situace měnit a adaptovat. Po prvním neúspěchu v Iráku v roce 2008 se transformoval na mafiánskou organizaci, která žila z peněz za „ochranu“ firem v Mosulu. Když v roce 2012 došlo ke kolapsu v Sýrii, přišel čas ISIS a jeho expanze. Jeho stratég Haji Bakr, který byl zabit v roce 2014, skloubil metodu útlaku s Leninovou strategií převzetí moci malou, ale dobře vycvičenou skupinou bojovníků. Bakr byl výborný v logistice a v podstatě se stal projektovým manažerem ve světě skrytého teroru. Jeho novým projektem se stal džihád, jeho skupina se navenek prezentovala tak, že naplňuje Boží vůli. Její hlavní strategií je útočit tam, kde je to možné, a zahrabat se tam, kde je to nutné. Teroristické útoky jsou jedním z mnoha jejích nástrojů a mají ukázat Západu jeho zranitelnost a pomstít se mu za jeho letecké operace. K tomu mají pomáhat se získáváním nových rekrutů.
ISIS se nyní nachází uprostřed rozsáhlých bitevních polí. Ty se nacházejí kolem jeho klíčových teritorií a pro nepřátelské jednotky by bylo velmi těžké začít s pozemní ofenzívou proti těmto džihádistům. Mimo jiné by k ní bylo potřeba velké množství vojáků a soudě podle komentářů ze západních zemí a zejména z USA se může ISIS domnívat, že v současné době je taková ofenzíva extrémně nepravděpodobná. Pokud by k ní přesto došlo, ISIS by to paradoxně mohlo v delším období pomoci. Pozemní síly by totiž pravděpodobně mohly být použity pouze se souhlasem Ruska a Moskva podporuje Assada. Pokud by se Západ také přiklonil na jeho stranu, všichni rebelové v Sýrii by se okamžitě stali nepřáteli Západu. ISIS by se tak dostal do pozice, kdy by byl vnímán jako poslední ochránce sunnitů a jeho vliv by vzrostl.
V nedávné době ISIS utrpěl určité ztráty, je ale velmi vzdálen nějakému kolapsu. Zaznívají z něj neustálé hlasy o konci světa a apokalypse, ale to jsou jen PR prohlášení. Pokud by byla jeho cílem skutečně pouze destrukce, nesnažil by se o vytvoření státu, o ochranu obilných sil na území, která dobyl, či o politická jednání s jeho vlastními nepřáteli. Jeho stratégové plánují několik kroků dopředu. Pokud jej má Západ porazit, musí činit to samé. Musí dojít k jednání mezi syrskými rebely a prorežimními skupinami, ale k tomu nedojde, dokud bude u moci Assad. Ruská intervence proto vše jen zkomplikovala. Sunnité a šíité v Iráku musí překonat vzájemný strach a nenávist, v čemž jim Západ může pomoci, ale potřebné kroky musí učinit zejména oni. Jinak řečeno, Západ spolu s Ruskem, Íránem a arabskými státy ze Zálivu musí vytvořit podmínky, které by umožnily pozemní ofenzívu. Dokud nebudou popsané body naplněny, teroristická nestvůra bude dál růst a svět jí v tom nezabrání.
Autorem je Christoph Reuter.
Zdroj: Der Spiegel