Americké politice silného dolaru položil v roce 1995 základ tehdejší ministr financí Robert Rubin. Tehdy se kurz dolaru nacházel blízko poválečného dna. Dnes ze strany Donalda Trumpa slyšíme úvahy, které naznačují, že politika silného dolaru je minulostí, otevírá téma Gavyd Davies ve FT.
Silný dolar podle něj „zní dobře“, ale jeho kurz už se nachází příliš vysoko. Pro USA je tak těžké konkurovat jiným zemím, které svou měnu devalvují. K tomu Trump dodal, že se mu líbí nízké sazby, ale zároveň upustil od svých záměrů prohlásit Čínu za zemi, která manipuluje s kurzem své měny. To naznačuje, že Spojené státy by v této oblasti mohly učinit určité ústupky, pokud by se jim podařilo dosáhnout dohody s Čínou, která by znamenala společný postup vůči Severní Koreji.
Americké ministerstvo financí před několika dny zveřejnilo svou pravidelnou zprávu týkající se kurzové politiky obchodních partnerů USA. Podle ní jsou Čína, Jižní Korea, Tchaj-wan, Německo, Švýcarsko a Japonsko na seznamu sledovaných států. Konkrétní kroky vůči nim jsou ale zatím odloženy, a to možná navždy. Americká vláda zřejmě dospěla k názoru, že samotná hrozba obchodní války tyto země odradí od manipulace s měnovým kurzem a jeho oslabování vůči dolaru.
Rubin si jen chtěl levně půjčovat
Zdá se tedy, píše Davies ve FT, že Trump pochopil následující věc: Nemá smysl zavádět protekcionistická opatření, pokud bude dolar dále posilovat. Taková kombinace by americkému výrobnímu sektoru pravděpodobně moc nepomohla. Trump tedy chce, aby dolar oslabil. Jeho komentáře ale k dosažení tohoto cíle stačit nemusí. Jestliže má dojít ke znatelnému obratu, musí se změnit celá ekonomická politika.
Když Rubin zaváděl politiku silného dolaru, jeho motivací bylo udržet nízko výnosy amerických vládních obligací. Zároveň se snažil vyhnout se kritice od obchodních partnerů, kteří by mohli vinit USA ze záměrného oslabování kurzu dolaru a podpory exportů. Dolar zpočátku s rétorikou Rubina kooperoval a mezi lety 1995–2002 posílil o více než 30 %. Jenže ve skutečnosti šlo spíše o odraz utaženější monetární politiky v USA než o přímé politické pokusy o zvýšení kurzu.
Po roce 2002 se politika silného dolaru oficiálně neměnila, ale jeho kurz už se nechoval tak, jak si politici přáli. Nového dna dosáhl poté, co Fed během let 2009–2013 implementoval program kvantitativního uvolňování. Po roce 2013 začal dolar naopak posilovat, protože oživení americké ekonomiky sílilo a monetární politika Fedu na straně jedné a dalších významných centrálních bank na straně druhé se začala rozcházet. Ani během tohoto období ale nebyl kurz dolaru výrazně ovlivněn nějakými přímými zásahy.
Politika silného dolaru tak ve skutečnosti představovala pouze prázdné prohlášení. O jejím opuštění tak můžeme prohlásit to samé v případě, že jej nebudou doprovázet reálné změny a kroky, které skutečně ovlivňují měnový kurz. Není pochyb o tom, že dolar je nyní vůči většině významných světových měn mírně nadhodnocen. William Cline z Peterson Institute hovoří o tom, že v listopadu se nacházel asi 11 % nad rovnovážným kurzem, nyní by to bylo přibližně 9 %. Nejde tedy o nějakou enormní nerovnováhu, ale je zřejmé, že na Trumpových slovech něco je. Otázka zní, co s tím lze udělat.
Trumpovy možnosti
Americký ministr financí Steven Mnuchin by mohl iniciovat program přímých intervencí na měnových trzích. Ty by prováděl Fed, který by prodával dolary a hromadil devizové rezervy. Po roce 1990 k něčemu podobnému docházelo velmi zřídka, obvykle ve spojitosti s válkami a teroristickými útoky. Šlo by tedy o velmi neobvyklou politiku, která by na trhy vyslala mohutný signál. Jenže také by to znamenalo, že Spojené státy by mohly vyvolat reakci a podobné kroky by začaly uplatňovat i jiné centrální banky. I USA by tak začaly být kritizovány s tím, že manipulují s kurzem své měny.
Trump by se také mohl pokusit ovlivnit politiku Fedu tak, že by do jeho vedení dosadil extrémní holubice. Jeho dosavadní komentáře naznačují, že do čela Fedu nejmenuje nějakého jestřába, jehož cílem by bylo prosazení monetární politiky založené na předem definovaných pravidlech. A pokud by prezident chtěl, aby Fed toleroval vyšší inflaci, muselo by dojít ke změně jeho mandátu. Takový vývoj je velmi nepravděpodobný už proto, že by byl v kontrastu s předchozími změnami, které ohledně Fedu schválil Kongres.
Nakonec by se tak americká vláda mohla vrátit ke svým pokusům zastrašit obchodní partnery protekcionistickou rétorikou. Tato politika už přinesla některé výsledky a zčásti stojí i za posílením asijských měn, ke kterému dochází od konce roku 2016. Na druhou stranu se zdá, že tlak vyvíjený na Čínu polevil a i tato politika tedy už nemusí být moc efektivní. Bude tedy ukončení politiky silného dolaru znamenat i reálný konec silného dolaru? Nějaký dopad mít může. Skutečná změna by ale vyžadovala znatelný posun v chování Fedu a opuštění jeho plánů na monetární utahování. A taková možnost je nyní hodně vzdálená.