Je snadné soucítit s Mexikem, když jej teď americký prezident Donald Trump proměnil v politickou pinatu. Pokud Trump prosadí svou, severní hranice Mexika dostane „velkou, nádhernou zeď“ a podmínky Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), která má pro mexické hospodářství zásadní význam, budou upraveny tak, aby vyhověly agendě „Ameriky na prvním místě“. A jako kdyby to nestačilo, mexické kapitálové a měnové trhy nejvíc odskáčou nestabilní měnové a fiskální politiky USA, píše pro Project Syndicate Erik Berglöf, bývalý hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj, který je profesorem ekonomie a ředitelem Institutu pro globální záležitosti při London School of Economics and Political Science.
Nejde ale jen o Mexiko. Jeho zkušenost má svou váhu pro všechny rozvíjející se ekonomiky, neboť Trump zpochybnil celý rámec globálního obchodu a otevřenosti. A pokud se lze řídit Trumpovým vystoupením na nedávném summitu G7 na Sicílii, lze očekávat, že tento týden na summitu G20 v Hamburku bude v útoku proti globalizaci pokračovat.
Jen málo zemí přijalo globalizaci tak bezvýhradně jako Mexiko, které je dnes jednou z nejotevřenějších ekonomik na světě. Rozvíjející se ekonomiky se obecně držely strategií růstu taženého exportem, jaké měli asijští tygři (Hongkong, Singapur, Jižní Korea a Tchaj-wan). Mexiko ale šlo dál a přiklonilo se ke zpracovatelskému průmyslu jako způsobu, jak svou ekonomiku diverzifikovat od těžby ropy.
Čínský šok
Mexiko a mnoho dalších rozvíjejících se ekonomik bohužel začalo tyto politiky zavádět, právě když nabíralo rychlost velké otevírání se Číny. Tradičně silná mexická odvětví jako textilní průmysl nedokázala konkurovat a v podstatě vymizela; zároveň byla rozdrcena vznikající odvětví, která se kdysi jevila velmi slibně, například výroba spotřební elektroniky.
Šok vyvolaný Čínou nakonec ustoupil, ale Mexiko nikdy plně nezískalo zpět svou konkurenční schopnost. Existuje-li výjimka, je to automobilový průmysl, silně závislý na otevřených hranicích s USA. Celkově obchod s USA představuje víc než 80 % vývozu z Mexika a 25 % jeho HDP, přičemž před NAFTA to bylo 10 %.
Mexického průmyslu se tudíž citelně dotkl slabý růst USA v důsledku finanční krize roku 2008. Klesající ceny ropy bolest ještě umocnily. V posledních letech je tempo mexického růstu hluboko pod potenciálem. Přestože se za účinnosti NAFTA výrazně zvýšila produktivita práce, celková produktivita faktorů – což je lepší míra dlouhodobé konkurenční schopnosti – je už 25 let neměnná a občas byla záporná.
Podle Santiaga Levyho z Meziamerické rozvojové banky se během let NAFTA mezi mexickými firmami dramaticky rozšířilo rozpětí produktivity. Vzrostl sice počet firem s vysokou produktivitou, leč firem s nízkou produktivitou přibylo ještě víc. Ještě horší je Levyho zjištění, že přežívající firmy nevytvářejí víc pracovních míst, kdežto nové firmy, které pracovní místa vytvářejí, jsou často méně efektivní než ty, jež nahrazují.
Neformální, ale legální
Kořenem tohoto jevu je v Mexiku podle Levyho neformálnost a nezákonnost a právě ty mohou pomoci vysvětlit vývoj i v dalších rozvíjejících se ekonomikách, které zápolí s přechodem z postavení země se středními příjmy do postavení země s vysokými příjmy. Ve studii z roku 2012 Levy osvětluje zásadní rozdíl mezi formálními a neformálními firmami a jejich produktivitou. Na základě údajů ze sčítání lidu zjišťuje, že v Mexiku „je většina firem neformální, ale legální“, a dochází k závěru, že přežívající firmy se adaptovaly tím, že pracovní místa se stálým platem, na něž se vztahuje státní pojištění zaměstnanosti, převedly na místa bez stálého platu.
Příklonem k neformálnosti zavedené firmy vytlačují nové subjekty, které po promrhání značných zdrojů opouštějí trh. Levy tento proces výstižně nazývá „destruktivním tvořením“ – oproti „tvořivé destrukci“, která je hlavním motorem produktivity, zejména když se ekonomiky přibližují k technologické hranici.
Mexiku, stejně jako mnoha dalším rozvíjejícím se ekonomikám, slouží ke cti, že uskutečňuje významné reformy. Talentovaní mexičtí technokraté, většina se vzděláním z USA, podstatně zlepšili makroekonomický rámec země a pomohli jí přestát nedávné bouře. Ač Trumpovy útoky srazily peso až o 50 %, inflace se od jeho zvolení zvýšila jen o několik málo procentních bodů.
Problém je v tom, jak dokládá Levy, že reformy upevňující konkurenceschopnost Mexika se ještě nedostaly ke kořeni problému s produktivitou. Přestože Mexiko vyváží víc než všechny ostatní země Latinské Ameriky dohromady, přírůstky efektivity jeho exportního sektoru umazávají politiky, které systematicky lijí prostředky do firem s nízkou produktivitou a pracujících bez stálého platu.
Takové politiky lze nalézt napříč rozvíjejícími se ekonomikami. V Mexiku jsou však hluboce ukotvené v tamních zákonech a institucích a ještě je upevňují sociální subvence a programy mikroúvěrů. Je pochopitelné, že by mexická vláda ráda chránila pracující bez stálého platu, ale zdá se, že tak činí na úkor růstu produktivity.
Mexiko potřebuje předvídatelné USA
Nedokonalé instituce a slabé schopnosti státu jsou společné rysy většiny rozvíjejících se ekonomik, ale jejich účinky se projevují různými způsoby. Například Mexiko má rozsáhlý drogový průmysl, poháněný americkou poptávkou. Mexický obchod s drogami podněcuje korupci a ztráty na životech v rozsahu, který dnes překonává jen konflikt v Sýrii. Je čím dál zřetelnější, že válka proti drogám nemůže uspět. Ještě horší je, že narušuje fungování vlády, naposledy kabinetu, jejž vede prezident Enrique Pena Nieto.
Mexiko teď nepotřebuje soucit, ale předvídatelné americké politiky. Sejdou-li se všechny strany u jednacího stolu v dobré víře, lze NAFTA skutečně upravit tak, aby všem sloužila lépe. Zeď na hranici ale není v zájmu vůbec nikoho. Víc lidí se přesouvá z USA do Mexika než naopak a USA především potřebují dalšími nově příchozími řešit nedostatek pracovních sil, zejména v oblasti pečovatelství. Konečně víc než cokoli jiného by k rozvoji Mexika pravděpodobně přispěly rozumné drogové politiky USA.
Přesto je v posledku úkolem Mexika vypořádat se s výzvami pro svou produktivitu a inkluzivní růst. Mexiko dnes patří k nejvíce nerovným rozvíjejícím se ekonomikám na světě. Naproti tomu v Číně příjmová nerovnost klesá, díky rostoucím mzdám a poskytnutí lepšího zdravotního pojištění a dalších služeb pracujícím. Nepodaří-li se vládě Peni Nieta zajistit vyšší růst pro víc Mexičanů, země, již Trump s potěšením zostouzí, může nakonec mít vlastního Trumpa – byl by to ovšem levičák.
Erik Berglöf, bývalý hlavní ekonom Evropské banky pro obnovu a rozvoj, je profesorem ekonomie a ředitelem Institutu pro globální záležitosti při London School of Economics and Political Science
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org