Podle známého ekonoma Josepha Stiglitze je kvůli politické situaci v Itálii opět na stole otázka: „Jaký je nejlepší způsob odchodu z eurozóny?“ Ministři italské vlády sice slíbili, že jejich země v měnové unii zůstane, ale podle Stiglitze takový závazek nelze vnímat jako nezpochybnitelný. Celkově se totiž zdá, že italská vláda by sice preferovala setrvání v eurozóně, ale zároveň požaduje její změnu.
„Italští vůdci mají pravdu, že eurozóna zoufale potřebuje reformu. Euro má významné chyby od samého vzniku a zemím jako Itálie vzalo klíčový nástroj k obnově rovnováhy: kontrolu nad sazbami a směnným kurzem. A namísto toho, aby jej něčím nahradilo, přidalo pevné struktury ohledně dluhů a deficitů, které ještě více brzdí ekonomické oživení,“ píše Stiglitz na stránkách Politico. Euro tak podle původního plánu mělo přinést prosperitu a následně ještě větší zápal pro další integraci. Ale výsledek je přesně opačný, protože rozkoly v Evropě rostou, a to zejména mezi věřitelskými zeměmi a jejich dlužníky.
Podle ekonoma je řešení dobře známé, problémem je ovšem německá neochota jej provést. O potřebě bankovní unie se ví již dávno, Berlín ale tuto reformu neustále odkládá. Vše zhoršuje německá domácí politika. Země na periferii totiž nemají možnost „obnovit rovnováhu posunem měnového kurzu a veškerá tíha změn leží právě na nich i přesto, že už nyní trpí vysokými dluhy a nízkým růstem“. Pokud by Německo sledovalo expanzivnější fiskální a mzdovou politiku, tento negativní tlak na periferii by polevil.
„Jestliže Německo není ochotno provést potřebné kroky ke zlepšení monetární unie, mělo by ji opustit. Pravdu měl George Soros, když řekl, že Německo by mělo buď stát v čele, nebo v eurozóně vůbec nebýt. Pokud by odešlo, kurz eura by klesl a exporty Itálie a dalších zemí jižní Evropy by se zvýšily. Kurz německé měny by naopak vzrostl, a tím by značně napomohl k nápravě jednoho z nejvíce destabilizujících faktorů v globální ekonomice, kterým je německá obchodní nerovnováha,“ míní Stiglitz.
Německo ale evidentně odmítá jít podobnými cestami, a to nutí lidi v zemích jako Řecko či Itálie k volbě mezi setrváním v eurozóně a prosperitou. Výzvou je v tomto ohledu najít způsob, jak euro opustit s minimálními náklady na ekonomické i politické rovině. Podle Stiglitze by oslabení italské měny zvýšilo atraktivitu italského zboží a služeb pro domácí spotřebitele a atraktivitu celé země pro zahraniční turisty. Následně by se zvýšilo tempo růstu a klesla nezaměstnanost, která se stále pohybuje nad 11 %, a mezi mladými nad 33 %.
Stiglitz uznává, že italské problémy mají řadu příčin a slabší kurz by neřešil ani zdaleka všechny. Je ale podle něj zřejmé, že slabý růst odrážející členství v nefunkční měnové unii dává mimo jiné prostor populistům a zkorumpovaným politikům, kterým záleží jen na vlastním prospěchu a „ani náznakem nechápou, na čem stojí dlouhodobý udržitelný růst“. Klíčem úspěšného odchodu by měla podle ekonoma být „masivní a dobře naplánovaná restrukturalizace dluhů“, která „je v případech devalvace běžná“. Někdy je provedena potichu a skrytě, jako když například Spojené státy opustily zlatý standard. Nebo otevřeně, jako tomu bylo třeba u Argentiny či Islandu. Nejjednodušším způsobem by podle ekonoma byl pro Itálii převod obligací denominovaných v eurech na závazky denominované v lirách.
Itálie by prý ani nemusela formálně oznamovat odchod od eura, ale stačilo by vydání paralelní měny. To by sice zřejmě rozezlilo další členské země eurozóny a porušilo její pravidla, Itálie by tak ale fakticky nutila ostatní země, aby ji z eurozóny vyloučily. Mohla by ale sázet na to, že k tomu nepřistoupí, protože fakticky by se tím potvrdila neudržitelnost eura. Itálie by pak dokázala zůstat v eurozóně, a zároveň by provedla devalvaci, tvrdí Stiglitz. A pokud ne, nebyla by to ona, kdo formálně ukončí její členství.
Ještě lepší by pro Itálii bylo, kdyby dokázala odchod koordinovat s dalšími slabšími zeměmi a využít nové technologie, které se objevily během posledních let. Náklady odchodu by i tak byly nemalé, ale to samé platí o nákladech, které vytváří například zmíněná vysoká nezaměstnanost, a zejména ta mezi mladými. „Kdyby se Itálii povedlo proplout úspěšně exitem, byla by na tom v konečném důsledku lépe, a to samé platí pro celou Evropu,“ uzavírá Stiglitz.
Zdroj: Politico