Známý ekonom Barry Eichengreen už před deseti lety popsal scénář, ve kterém by Itálie odešla z eurozóny. V něm domácnosti a firmy očekávají převod depozit na liry, které poté oslabí svůj kurz k euru. Všichni se tak budou snažit převést své úspory do jiných zemí eurozóny. Následuje bankovní krize. K ní se přidá krize na trhu vládních obligací, protože investoři se budou chtít vyhnout převodu svých pohledávek na pohledávky denominované v lirách. ECB v takové situaci nepomůže. A pokud budou vládní finance napjaté, nepomůže bankám ani vláda. Půjde o „matku všech finančních krizí“. Stephen G. Cecchetti z Brandeis International Business School se na populární blogu Money and Banking věnuje tomuto procesu detailněji.
Cecchetti poukazuje na současný politický vývoj v Itálii a s ním spojený růst rizikových prémií italských vládních obligací. Vytvoření nové vlády sice situaci poněkud uklidnilo, ale „stále přetrvává nejistota ohledně setrvání Itálie u eura“. Zatím se nezdá, že by se rozjížděl run na banky a docházelo by k masovějším výběrům vkladů. „Nebylo by ale překvapivé, kdyby data ze systému 2 ukázala odliv peněz z italských bank. Bankovní unie ještě není dokončena a střadatelé tak mají motivaci k přesunu peněz ze zemí, které jsou politicky rizikovější, nebo se nachází v ekonomických problémech,“ píše ekonom a poukazuje na nedávné varování guvernéra Bank of Italy Visca, který řekl: „Nesmíme nikdy zapomenout, jak velkým rizikem je ztráta nenahraditelného aktiva jménem důvěra.“
Pokud by Itálie měla odejít z eurozóny a chtěla se vyhnout panice, musela by tak učinit nečekaně během jedné noci. Musela by zavést omezení na tok kapitálu, a to možná na několik let. Lidé v Itálii by tím byli pobouřeni, zahraničí by bylo v obavách. Je také pochybné, zda by italská vláda byla schopna provést důvěryhodné oslabení kurzu nové měny. Rozpočtová omezení a tlaky by spíše nahrávaly scénáři vysoké inflace než depreciaci zlepšení konkurenceschopnosti. Itálie musí podle našich výpočtů refinancovat každý rok dluhy odpovídající v průměru 17 % HDP. Jakákoliv ztráta důvěry by tak znamenala i ztrátu fiskální udržitelnosti.
Itálie kvůli svým vysokým dluhům patří k zemím, které jsou náchylné na krize vyvolané sebenaplňujícím se proroctvím. Pokles důvěry v udržitelnost vládních financí totiž vede k růstu rizikových prémií, který sám o sobě tuto udržitelnost podkopává. Uvolnění fiskální politiky tak může mít za cíl podporu ekonomického růstu, ale v praxi může u těchto zemí spíše vyvolávat obavy z prudkého růstu dluhů či fiskální dominance. Extrémním příkladem jsou některé provincie v Argentině, které vydávaly nové dluhopisy připomínající svou formou bankovky (viz obrázek), platily jimi mzdy a podporovaly jejich používání při běžných platbách.
Zdroj: Money and Banking
Není snad ani překvapivé, že v Itálii již některá hnutí navrhují vytváření podobných náhrad za běžné peníze, které by měly pomoci snížit daně a podle pravidel eurozóny by nepředstavovaly další dluhy. Ne náhodou se ale finanční trhy bojí různých forem fiskální dominance nad monetární politikou. „Největší hrozbou pro euro je politika. Euro ve Frankfurtu není to samé jako euro v Římě. A to ví každý. Eichengreen tvrdil, že žádná země, která uvažuje dlouhodobě, nebude ochotná utrpět obrovské ztráty spojené s odchodem z eurozóny. Jenže v praxi dochází k tomu, že během těžkých časů se výhled stává velmi krátkodobý a tak vznikají krize,“ uzavírá Cecchetti.
Zdroj: Money and Banking