Víkendář: Teplota stoupá a s ní i tenze ve společnosti

V říjnu zveřejnila OSN apokalyptickou zprávu o tom, že se svět otepluje rychleji, než jsme se domnívali. A to samé platí o katastrofických důsledcích tohoto oteplování. Mezi ně patří eroze mořského pobřeží, záplavy, sucha, ničivé tajfuny, tsunami. Na zasedání zemí G20 v Buenos Aires se pak 19 zemí zavázalo k dodržování Pařížských dohod. Neučinila tak pouze jedna - ta, v jejímž čele stojí Donald Trump. The American Conservative k tomu dodává, že celkově může sílit přesvědčení, že svět dosáhne cílů stanovených v těchto dohodách, nicméně praxe ukazuje rostoucí problém. A tím je nespokojenost veřejnosti.

TAC poukazuje na nepokoje ve Francii, které propukly poté, co prezident Emmanuel Macron navrhl vyšší zdanění paliv s cílem omezit emise. Následovaly masové demonstrace, pálení aut na ulicích, boj s policií, drancování obchodů, a to i mimo Paříž. Protestující dávali jasně najevo, že i současná finanční zátěž je pro ně příliš veliká. Podle TAC je jejich poselství následující: Nevidíme přínosy, které díky snižování emisí slibujete příštím generacím. A daně, které na nás uvalujete nyní, nemůžeme přežít. Tomuto poselství by přitom neměla naslouchat jen francouzská vláda, ale celý Západ.

„Demokracie, které stojí na podpoře voličů, musí tyto voliče zatěžovat stále vyššími náklady v případě, že chtějí omezit uhlíkové emise. Pokud ale elektorát nevnímá přínosy, které mají tyto náklady generovat, roste pravděpodobnost, že se vzbouří,“ píše TAC. Paříž pak podle něj ukazuje, že „západní elity se možná již dostaly na hranici toho, co jsou ještě voliči ochotní snášet“. Lidé se proto stále více obracejí k populistům na levici a pravici a chtějí tyto elity zbavit moci.

Problém může spočívat zejména v tom, že voliči nevidí přínosy konkrétní politiky. TAC v této souvislosti zmiňuje současnou obchodní politiku Donalda Trumpa. Ta se již promítá do cen dováženého zboží a vyvolává protiopatření, která ztěžují život americkým exportérům. Navíc se říká, že obchodní válka nemá vítěze. TAC ovšem poukazuje na to, že Spojené státy byly v devatenáctém století ochotny vzdát se přístupu k britským exportům, a to jim nakonec pomohlo stát se jednou z průmyslových velmocí.

V mnoha případech současnosti se stejně jako tehdy můžeme ptát, zda jsou lidé ochotní něco obětovat. V tomto ohledu je to podle TAC jednodušší v autoritářských režimech. Příkladem prý může být Čína, která celkově sleduje morálně nepřijatelnou a společnost ničící politiku, ale byla po celá desetiletí schopna nutit rodiny, aby měly pouze jedno dítě s cílem omezit růst populace.

TAC si všímá, že podle Pařížské dohody by chudší země měly od roku 2020 dostat 100 miliard dolarů ročně na snížení jejich emisí. „Myslí si někdo, že lidé ze Západu, kteří stále více tíhnou k nacionalismu, budou takový transfer bohatství do třetího světa tolerovat donekonečna?“ ptá se TAC a připomíná, že ve stejné době budou lidé ve vyspělých zemích platit více za snižování svých vlastních emisí. Například Čína přitom podle New York Times „spotřebovává polovinu světového uhlí a v dolech je tam zaměstnáno více než 4,3 milionu lidí“.

Výsledkem celého procesu je rostoucí konflikt mezi demokraticky zvolenými vládami na Západě a jejich voliči. Vlády se snaží o snížení emisí a „záchranu planety“, jenže lidé již nechtějí nést na svých bedrech náklady s tím spojené.

Zdroj: The American Conservative