Protesty žlutých vest nejsou jen něčím typicky francouzským, ani pouhou reakcí na prezidenta Emmanuela Macrona nebo něčím, co způsobil . Na stránkách Politico to tvrdí John Lichfield s tím, že většina zahraničních komentářů dochází ohledně současného vývoje ve Francii k příliš zjednodušeným závěrům. A problém s rozklíčováním celé věci podle něj mají i francouzští novináři. Odkud tedy podle něj pramení zloba, kterou pozorujeme v ulicích francouzských měst? Jak je například možné, že protesty zpočátku podporovalo asi 70 % Francouzů i přesto, že se tvrdilo, že je vedou lidé z periferie společnosti? A jak vysvětlit, že k něčemu podobnému dochází v zemi, která má jeden z nejštědřejších systémů sociální podpory na světě?
Lichfield tvrdí, že byl osobně u první vlny protestů, která postihla Paříž a další města. Destruktivně se podle něj v té době chovala zejména radikální frakce žlutých vest, tedy hlavně muži ve věku mezi 20 – 50 lety. Nyní ale většinu násilí páchají ultralevicové a ultrapravicové skupiny lidí a také mladí lidé z rasově pestrých předměstí. Někteří z nich se oblékli do reflexních vest, ale jiní se s tím ani neobtěžují. „Většina žlutých vest protestuje proti násilí, ale pokrytecky se na něj zároveň spoléhá. Bez něj by nebyly schopné získat tak rychle ústupky od Macrona,“ píše novinář. A pokračuje:
„Podobně jako modré límečky z Velké Británie, které hlasovaly pro brexit, mají žluté vesty pocit, že byly zrazeny a po celá desetiletí opomíjeny a využívány středním proudem politiků, kteří byli posedlí vývojem v metropolích. Překvapivé ovšem je, že u žlutých vest nehraje větší roli otázka imigrace či euroskepse... V jádru jde o revoluci nepolitiků proti politikům. Čtyři z deseti žlutých vest podle průzkumů veřejného mínění při prezidentských volbách podpořily ultrapravici, dvě z deseti volily krajní levici. A řada dalších dlouhodobě nevolí.“
Protesty by podle novináře každopádně měly být brány velmi vážně, protože se jich účastní lidé, kteří žijí „v apokalyptické bublině sociálních sítí, falešných zpráv, spikleneckých teorií a kamarádů z ulice“. K tomu se přidává strach o vlastní existenci, pocit nespravedlnosti a „zavádějící argumenty, které tvrdí, že tito lidé jsou systematicky podváděni lidmi z metropolí“. Protestující nosí hrdě uniformu jako symbol toho, že nyní jsou konečně vidět, a jejich tvrdé jádro „by mohlo Francii poškodit na hodně dlouhou dobu“.
Macron si je toho podle všeho vědom. Své reformy podle novináře začal nešikovně snížením daní pro firemní sektor a bohaté, proto před několika dny „provedl rituální akt sypání popela na hlavu na celonárodní televizi“. Hodlá zvýšit minimální mzdu a upustit od některých reforem. Část žlutých vest to považuje za dostatečné, chtějí přestat blokovat silnice a rafinérie a ukončit rebelii. Jenže druhá sekce chce pokračovat i přes hrozbu, že poškodí ekonomiku a veřejnost se otočí proti nim. „Již překročili bod, kdy je mohou uspokojit konkrétní ústupky. Již se nepovažují za rebely, ale za revolucionáře,“ píše Lichfield.
Lidé z této druhé sekce „chtějí svrhnout systém demokracie a vybudovat nový systém“, který bude fungovat zdola na bázi přímé demokracie a internetu. Zákony by podle nich měly být schvalovány referendy, politici by měli přicházet a odcházet podle toho, jak dopadne digitální hlasování. „Žluté vesty viní Macrona z toho, že je odtržen od reality. Jejich radikální část ale riskuje, že spadne do stejné pasti,“ tvrdí novinář.
Zdroj: Politico