Kritici ekonomie často tvrdí, že abstraktní teorie nelze aplikovat na reálný svět. Tomu ale odporuje jeden zářný příklad: Globální růst nezávislosti centrálních bank za posledních 25 let. V 70. letech bylo pro politiky normální, že aby zvýšili svou popularitu, manipulovali s úrokovými sazbami. To vedlo k epidemii inflace. Bohaté země a i mnoho chudších proto přešlo na systém, ve kterém politici nastavují obecný cíl (stálé ceny), ale centrální bankéři budou v jeho provedení nezávislí. Během jedné generace si miliardy lidí na celém světě zvykly na nízkou a stabilní inflaci a na to, že úrokové sazby na jejich bankovních vkladech a hypotékách jsou pod kontrolou.
Dnes tento úspěch ohrožuje souhra populismu, nacionalismu a ekonomických sil, které měnovou politiku opět politizují. Prezident Donald Trump požaduje, aby úrokové sazby klesly, spekuluje, že vyhodí šéfa Fedu a že do jeho rady nominuje Stephena Moora a Hermana Caina, dva jeho věrné stoupence. Zastánci brexitu shazují kompetenci a motivy britské centrální banky. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan se přetahuje s centrální bankou. Indická vláda nahradila schopného šéfa centrální banky svým věrným stoupencem, který před volbami snížil sazby. Mnoho vrcholných postů v ECB, včetně toho prezidentského, bude brzy k mání a mohou se o ně strhnout značné politické boje. Cíle a nástroje centrálních bank je opravdu potřeba reflektovat. Jenže si na ně brousí zuby nebezpečné síly, což by mohlo mít vážné důsledky pro ekonomickou stabilitu.
Problém politizace byl naposledy akutní v 70. letech. Poté, co se zhroutil poválečný brettonwoodský měnový systém, nezvládly centrální banky zkrotit narůstající inflaci, protože politici, kteří tahali za provázky, zanedbali krátkodobé náklady vyšší nezaměstnanosti. Dvě dekády rostoucích cen a krize vedly k nové ortodoxii, a to, že centrální banky by měly mít provozní autonomii, aby mohly splnit svůj inflační cíl. V eurozóně, Japonsku a Británii se v 90. letech staly centrální banky ze zákona nezávislé. V Americe se Bílý dům zdržel dokonce i veřejných diskusí o politice Fedu. Tento konsensus přežil i recesi let 2007 a 2008 a je důvodem, proč byla v minulých dvaceti letech globální inflace v průměru pouhá 4 % ročně.
Utahování nezávislosti centrálních bank má několik příčin. Jednou z nich je populismus. Lídři jako je Trump kombinují zalíbení v nízkých úrokových sazbách s nebezpečným pudem instituce podkopat. Dále je tu rozsah aktivit centrálních bank, který se po finanční krizi rozšířil. Většina nyní drží obrovská portfolia vládních dluhopisů, zatímco dozoruje finanční sektor. A reputace centrálních bank má k dokonalosti daleko. Měly příliš jestřábí přístup (i přes své nekonvenční politiky) a zotavení z krize tak bylo pomalé, což rozházelo důvěru voličů v technokraty, jejichž loajalita má být údajně v zájmu veřejnosti. Tím spíše vypadají politicky. Mezitím vzpomínky na krizi, které k nezávislosti vedly, vybledly.
Tlak se projevuje na různých místech různě. Trump zahájil útok na Fed. Jeho pravomoc vyhodit šéfa Fedu Jeroma Powella, kterého sám Trump jmenoval, není jasná. Ale pokud jej v roce 2020 znovu zvolí, bude mít možnost nominovat nového předsedu Fedu a dva další guvernéry. Přívalem změn pracovních míst v Evropě hrozilo, že se sníží rozhodovací schopnost ECB a že dojde k nakupení větších neshod. Do konce roku tři členové z šestičlenné výkonné rady a 8 z 19 národních guvernérů, kteří také hlasují o sazbách, odejdou. Nejvýznamnější z nich je odchod šéfa Maria Draghiho. K jeho odchodu v říjnu dojde téměř současně s volbami a se změnou ve vedení ECB a Rady. Najednou k této výměně dojde jen jednou za 40 let. V pozadí politické hry o židle je boj mezi zeměmi o to, kdo bude politiku kontrolovat. Seveřané jsou podezřívaví ohledně nákupu dluhopisů ze strany ECB, což vidí jako zástěrku toho, že ustupují jižní Evropě. Spíš, než aby vyhráli hádku silou, hledají skulinku, jak dostat své lidi na vrcholné posty. To na sebe navalí problémy.
Globální inflace se možná opět zmátoří. V tomto případě by mohly mít slabší centrální banky problém ji zase přidusit. Pravděpodobnější je ale hospodářský pokles. Světová ekonomika letos zpomalila. MMF 9. dubna snížil svůj výhled. Centrální banky by mohly zjistit, že musí své ekonomiky oživit.
A kvůli tomu je právě dnešní politizace tak nebezpečná. Technokraté čelí obtížnému problému. Bohatý svět má sotva prostor na snižování sazeb, aby neklesly na nulu, takže centrální bankéři budou opět muset zavést nekonvenční stimul jako nákup dluhopisů. Fed a další centrální banky by také mohly celosvětově spolupracovat, jako tomu bylo po krizi. ECB bude muset přesvědčit trhy, že udělá vše možné, aby zastavila finanční paniku na evropských periferiích. Přítomnost politicky dosazených kandidátů, kteří jsou buď nedostatečně kvalifikovaní, anebo severští jestřábi, což by tento úkol ztížilo. Není to jen o tom, že se počítají jejich hlasy, ale i o tom, že by také mohly nakazit veřejnou debatu ohledně toho, co by centrální banky měly a neměly dělat, aby se s recesemi vyrovnaly.
Je dobře, že cíle a nástroje měnové politiky jsou podrobeny demokratickému dohledu a že se centrální bankéři zodpovídají zákonodárcům. Fed přehodnocuje své cíle, aby byl připravený na pokles. Ostatní centrální banky by měly udělat totéž. Z dlouhodobého pohledu jim to zabezpečí jejich legitimitu a tím i jejich nezávislost. Ale v dnešním politickém prostředí by bylo naivní si myslet, že politici skutečně chtějí vážnou debatu. Místo toho, čím více centrálních bank je středem pozornosti, tím více bude jejich každoměsíční rozhodování podrobeno externímu tlaku či vedení plného pochlebovačů. Jde přesně o ten typ politizace, které se chtěli teoretici stojící za nezávislostí centrálních bank vyhnout. Pokud se ohlédnete o 40 let dozadu, dostane představu toho, co všechno by se mohlo stát.
Zdroj: The Economist