Čínská ekonomika dál roste, a i když tempo růstu pravděpodobně nedosahuje oficiálně udávaných čísel, Čína se velikostí svého hospodářství nakonec zřejmě dostane na úroveň Spojených států. Ty už předstihla v oblasti mezinárodního obchodu a tvrdě jim konkuruje i v Latinské Americe. Jak dodává The American Conservative, na domácí půdě čínská vláda posiluje totalitní kontrolu nad obyvatelstvem, médii, univerzitami a nevládními organizacemi. Naděje na liberálnější Čínu se bortí, do popředí se znovu derou Maovy myšlenky. Měly by ale Spojené státy považovat Čínu za nepřítele?
Nová analýza Pentagonu tvrdí, že se čínská vláda zaměřuje na prosperitu společnosti a zároveň vytvoření prvotřídní armády, která zemi zajistí silnou pozici na globální úrovni a hlavně v jejím regionu. Analýza hovoří o mnoha hrozbách, avšak TAC tvrdí, že „chování Pekingu hodně připomíná to, co dělaly Spojené státy poté, co se vymanily z nadvlády Britů“. Washington získal regionální dominanci nejdříve tím, že zabral polovinu území Mexika. Na své severní hranici pak používal vojenské hrozby, ve dvacátém století běžně intervenoval v Latinské Americe.
Pentagon ve své analýze varuje, že se Peking snaží eliminovat technologické a operační výhody Spojených států. TAC ale dodává, že i zde byly Spojené státy v podobné pozici, když se stavěly proti tehdy dominantní Velké Británii. Jejich armáda pak získala potřebné dovednosti a zkušenosti během obou světových válek a od té doby si drží svou dominanci i přesto, že jsou s tím spojeny vysoké náklady, tvrdí TAC.
Čína se bezesporu snaží o zvýšení své ekonomické, diplomatické a vojenské moci. Na tom není nic podivného a posun rovnováh moci je ve světě běžným jevem, píše TAC. A dodává, že sám o sobě není hrozbou americké bezpečnosti. Současná dominance Spojených států také není nutná pro to, aby Američané žili v prosperitě a míru. Naopak, stále častější zahraniční intervence Washingtonu „ve skutečnosti zemi vystavují většímu riziku“.
Pentagon ve své analýze poukazuje i na to, že čínská armáda prochází soustavnou modernizací, která by měla být dokončena v roce 2035 a v roce 2049 by měla být na světové úrovni. TAC ale tvrdí, že tyto plány Pekingu mohou narazit na řadu překážek. Země má například rychle stárnoucí populaci, vysoké dluhy a v neposlední řadě „zkorumpovanou ekonomiku“. K tomu se přidávají „ostré vnitřní rozpory a politické výzvy“. Peking navíc nemá žádné vojenské spojence, naopak je obklopen zeměmi, se kterými dříve válčil: Ruskem, Japonskem, Vietnamem, Indií a Jižní Koreou.
Podle některých názorů jde Číně o víc než jen o mezinárodní vliv. Například Steve Bannon tvrdí, že se Peking chce stát globálním hegemonem. „To je možné, ale důkazy chybí,“ píše TAC. Podle něj už také Čína nepředstírá, že chce do světa šířit komunismus. Naopak je zřejmé, že komunistická strana je pro současné elity jen nástrojem, jak se udržet u moci. TAC se také domnívá, že čínský princip „aktivní obrany“ má za cíl odradit Američany od případných intervencí a není určen pro „dobývání amerického území“.
Strategie vůči Číně je podle TAC možná tou nejdůležitější otázkou americké zahraniční politiky současnosti. Peking představuje řadu výzev, „hrozby musí být eliminovány a využity a musí být příležitosti ke spolupráci. Peking ale není nepřítelem a nemělo by se s ním tak zacházet. Pokud bychom tak učinili, pravděpodobně bychom z něj nepřítele nakonec udělali,“ uzavírá TAC.
Zdroj: TAC