Na konci léta zamířilo do amerických univerzit 17 milionů studentů a téměř 40 % z nich si na svá studia půjčuje. Tvrdí to známý ekonomický portál Money and Banking a dodává, že během posledních 15 let se počet studentů s úvěry téměř zdvojnásobil a dosahuje 45 milionů. Tento dluh má tedy asi čtvrtina dospělých Američanů. Jde o krizi?
M&B se domnívá, že odpověď je kladná. „Většina zadlužených je sice schopna své studentské půjčky splácet, ale nemalá část ne. A to se nacházíme v situaci, kdy je trh práce silný. I přesto téměř 7 milionů lidí mešká se splátkami už více než 90 dní. Jelikož téměř všechen tento dluh přichází v rámci federálních programů, je to vláda, kdo jej vytvořil,“ tvrdí portál. V následujícím grafu ukazuje vývoj celkového zadlužení amerických domácností a strukturu dluhů. Studentské půjčky jsou vyznačeny šedě, červeně jejich podíl na celkových dluzích. Zdaleka největší podíl mají hypotéky:
Měli bychom zdůraznit, že vzdělání je investicí. Tak, jako lidé investují do vzdělání, investují firmy do strojů či budov a také si na to půjčují. Investice do fyzického kapitálu jsou srovnatelné s investicemi do kapitálu lidského. Pokud si na ně půjčíme, zvažujeme, zda návratnost této investice pokryje náklad půjčky, píše portál. A v následujícím obrázku ukazuje odhady návratnosti vysokoškolského vzdělání. Černě je vyznačeno rozdělení návratnosti u škol soukromých, modře u škol v jednotlivých státech u studentů ze států jiných a červeně u studentů na školách ze států, ze kterých pocházejí (jejich školné je proto nižší). Portál následně poukazuje na to, že návratnost investice do vzdělání se velmi liší podle vystudovaného oboru.
Problémem nejsou studentské dluhy samotné, ale výše těch, které nejsou spláceny. Podle některých názorů je nejlepším řešením přechod na úplné odepsání studentských dluhů a přechod na státem financovaný systém vzdělávání. M&B ale tvrdí, že by šlo o „extrémně neefektivní způsob, jak poskytnout podporu těm, kteří ji potřebují“. Ukazuje na to i druhý uvedený graf, podle kterého představuje vzdělání na některých školách již nyní vysoce ziskovou investici, která umožňuje splácet dluhy.
Problém se systémem vzdělávání financovaným státem spočívá i v tom, že podpory se dostává lidem, kteří ji vůbec nepotřebují, včetně těch nejbohatších. A nejvíce by z ní těžili ti, kterým vzdělání umožní dosažení těch nejvyšších příjmů. Za alternativní řešení bývá zmiňováno zvýšení informovanosti potenciálních studentů o tom, co pro ně zadlužení bude znamenat a jaká je u nich pravděpodobnost neschopnosti dluhy splácet. M&B to považuje za přínosné, ale poukazuje na to, že „polovina populace nechápe vztah mezi inflací a sazbami“. Finanční vzdělanost leží tedy celkově nízko a lepší informovanost v této oblasti má jen omezený potenciál.
Nejlepším řešením by tak mohlo být převedení půjček na granty u těch nejchudších studentů. Navíc by vládní instituce měly přestat poskytovat půjčky těm, u kterých je malá pravděpodobnost úspěšného splacení. Jinak řečeno, „vláda by měla přestávat půjčovat těm, kterým tento úvěr zhorší život, třeba kvůli tomu, co by s jeho pomocí chtěli studovat“.
Za vážnou úvahu pak stojí změna podmínek úvěru tak, že by neměl být splácen pevnými částkami, ale částkami, které se odvíjejí od disponibilního příjmu, kterého student skutečně dosáhne. Vláda by tak na sebe vzala část rizik, která s volbou vzdělání a povolání souvisejí. Zároveň by ale byl zachován systém, který řadě lidí umožňuje dosáhnout vzdělání, s nimž jsou bez větších problémů schopni splácet studentské úvěry. A který nabízí vzdělání s vysokou mírou návratnosti.
Zdroj: Money and Banking