Na to, aby se světová ekonomika přesunula k poněkud větší rovnováze stačí, aby v zemích jako Německo, Čína a Japonsko vzrostla domácí spotřeba a v USA naopak klesla. Mimo jiné by to přineslo menší obchodní deficity Spojených států, snížení tlaku na jejich zadlužování. A možná, možná i určitou renesanci jejich výrobního sektoru. Na co to naráží? Pár úvah o tomto tématu…
Před časem jsem tu jako střípek zajímavosti psal o porovnání švédské Scanie s americkými tahači. Nejde samozřejmě o statisticky významný vzorek, ale přece jen může ukazovat, že úpadek amerického výrobního sektoru má kořeny i v tom, že tamní výrobci prostě technologicky a kvalitativně zaspali*. I proto, že jejich trh je ve skutečností dost chráněn (a USA nejsou mezinárodním obchodním otloukánkem jak tvrdí někteří jejich zástupci).
Ekonomické modely přitom moc neodráží tuto kvalitativní stránku věci, ale v jádru jsou stále relevantní. Jejich logika přitom v podstatě matematicky (tj., bez diskuse) ukazuje, že pokud Spojené státy mají snížit své obchodní deficity, musí méně spotřebovávat a více spořit. A země jako Čína musí udělat opak. Méně „matematické“ se ale vše zase stane ve chvíli, kdy se začne uvažovat o politice. Tedy o tom, co by měla společnost a její zástupci cíleně dělat, aby došlo ke kýžené změně. V případě Spojených států by to měly být kroky k větší míře spoření (menší míře spotřeby). Otázka ale podle mne je, nakolik by to znamenalo změnu v jádru americké kultury a uvažování. Co Čína?
V poslední době se tu i díky současnému globálnímu dění více vracím ke globálním (ne)rovnováhám a cituji tu ekonoma Michaela Pettise. Globální nerovnováhy jsou totiž v jádru tím, kolem čeho se točí současné celní a obchodní tahanice. A pan Pettis je jedním z mála (které znám), kdo vnímá celou věc v celku, vnímá všechny strany této mince. Včetně toho, jak spolu souvisí domácí politika a rozdělování příjmů na straně jedné a právě obchodní a úsporové přebytky a deficity na straně druhé.
Pan Pettis poukazuje na jednoduchou věc: „Nejsilnější části ekonomiky jsou právě ty, které nejvíce těžily z politik, jež nerovnováhu vytvořily“. Vezměme třeba Japonsko: Ve dvou desetiletích po roce 1990 ukázalo, že přesměrování poptávky směrem k větší domácí spotřebě znamená také podkopání podílu výrobního sektoru na celé ekonomice. Země, které vykazují trvalé přebytky výroby, jsou přitom zároveň zeměmi, v nichž podíl výroby na HDP bývá mnohem vyšší než celosvětový průměr. Pokud v nich tedy má růst na významu domácí spotřeba, zřejmě by to vyvolalo pokles významu výrobního sektoru. Tedy politicky mocného sektoru.
Aplikovat tuto úvahu můžeme samozřejmě na Čínu a nejde o nic složitého: Velká váha výroby a průmyslu v ekonomice, výroba zaměřená na exporty, utlumená domácí poptávka. Pokud má ožívat, bude to díky politice podporující příjmy domácností (z práce, z úroků). Tedy politika, které nenahrává dotacím všeho druhu podporujícím právě výrobní sektor (na úkor domácností). Ten tak podobné reformy nemusí vítat s otevřenou náručí.
Má Čína alternativu? Pan Pettis jednoduše shrnuje: Pokud se USA rozhodnou zvrátit dlouhodobý pokles svého podílu na globálním průmyslu a snížit svůj obchodní deficit, zbytek světa nemá jinou možnost než se přizpůsobit. To znamená, že buď země s přebytkem musí snížit své přebytky … nebo nějaký jiný region světa musí nahradit USA jako globálního spotřebitele poslední instance. A jako takový musí umožnit svou vlastní verzi průmyslového úpadku. Obě cesty by byly „extrémně obtížné a budou čelit velkému odporu … ovšem svět by se měl snažit urychlit proces posunu k vyváženému obchodu“.
Dodal bych, že u Spojených států se zdá být nezdolné přesvědčení současný systém změnit. Jenže to možná pramení z víry, že změny lze dosáhnout nástroji jako jsou cla. Nejsem si jist, jak moc velká by ochota ke změně byla, pokud by přišlo plné pochopení základního mechanismu. Tedy toho, že posun od obchodních deficitů a zadlužování je podmíněn posunem k menší spotřebě a větším úsporám v celé zemi (u vlády i soukromého sektoru).
Nevyřeší ale vše nakonec nové technologie? Třeba tím, že zvýší produktivitu i příjmy v USA tak, že na úspory zbude i bez omezení spotřeby? Možná. Ale pokud by se tímto mechanismem měly stát USA zemí s přebytky (a ne deficity) úspor, musely by se Čína, Německo a spol. stejně stát zeměmi s deficity (obchodními a úsporovými). Tj. zde by se muselo spotřebovávat více, než se vyprodukuje. Tuto matematiku nezmění ani AI.
*Jedna z reakcí na článek uvažovala o tom, že americké tahače jsou jednodušší, což může být výhoda, protože si je jsou schopni opravit sami řidiči. Což je určitě zajímavé téma netýkající se jen aut – vztah „složitost, uživatelský komfort, složitost používání a oprav“. Jenže ono porovnání ukazovalo třeba i to, o co méně kvalitní jsou nástřiky amerických tahačů ve srovnání se evropským zástupce. Tady už o žádný „trade-off“ nejde (nevím ale, jaké byly relativní ceny).
Více z ekonomiky a trhů i na X: @JiriSoustruznik