Investor Matthew Miller shrnuje na X jednání Spojených států s Čínou následovně: USA nezískaly od Číny nic a výměnou za to souhlasí, že si přestanou mířit na vlastní hlavu. Budou místo toho mířit na nohu. Není to příliš příkré hodnocení třeba ve světle toho, jak rychle smazaly akciové trhy předchozí ztráty? Dnes pár volných úvah na toto téma.
1.Síla víry v technologický boom. Včera jsem tu trochu přemítal o tom, že politika současné americké vlády je v chaosu již na úrovni cílů. Pokud by například došlo k výraznému snížení celní zátěže ve světě, těžko pak budou výnosy z cel pokrývat deklarované snižování daní. Ale opět – jak to, že akciové trhy mažou ztráty, od počátku roku je index SPX 500 cca na nule, za poslední rok na cca 11 %?
Na americkém akciovém trhu je již pár let znatelně cítit vliv dlouhodobých očekávání spojených s novými technologiemi, včetně AI. Valuace jsou asi zejména proto mimořádně vysoko (a bylo tomu tak i během předchozí korekce), rizikové prémie dost nízko, růstová očekávání mimořádně vysoko. Situace dospěla do takového extrému, že i Nouriel Roubini hovoří o přicházejícím boomu a o postupném růstu potenciálu americké ekonomiky z cca 2 % na 4 %.
Ekonom, který měl (nejen) z mého pohledu výraznou tendenci k víře v ty horší scénáře, tedy nyní hovoří o historicky mimořádném zvednutí potenciálu americké ekonomiky. I kdyby ještě 3+ let trval vládní chaos, ve srovnání s takovým dlouhodobým vývojem by šlo o relativně podružný jev. A akcie by byly dost racionální. S (minimálně) dvěma předpoklady:
Za prvé, současné vládě by se nepodařilo skutečně dlouhodobě narušit investiční důvěryhodnost Spojených států, dolaru a amerických cenných papírů, zejména vládních dluhopisů. I do této oblasti se ale promítá možný technologický boom – výrazný růst produktivity a ekonomiky by sám o sobě byl velkým investičním lákadlem.
Za druhé, pochybná ekonomická politika nebude dlouhodobějším rysem amerických vlád z obou částí ekonomického spektra. Nemám na mysli parciální sporné kroky a chyby, které jsou asi nevyhnutelné. Ale nějaký systematický příklon k celkem jednoznačně pochybným teoriím a praxi. Současná vláda jej činí mimo jiné v uvažování o podstatě obchodních deficitů a jejich řešení. Demokraté zase, zdá se mi, měli třeba přílišnou tendenci tíhnout k uvažování a politice ve stylu MMT*.
2.Kreativní destrukce: V souvislosti s oním bonmotem pana Millera bych ještě zmínil tzv. kreativní destrukci. O té se hovoří často v souvislosti s různými krizemi a tenzemi v ekonomice a na trzích. Představa je tu asi taková, že ekonomický propad, bankroty a pády firem jsou destrukcí, která přinese něco nového, lepšího. Je to ale podle mne pohled dost pochybný. V podobných případech je míra destrukce naprosto neadekvátní, padají a do problémů se dostávají často i zdravé firmy, hospodářství se dlouho zotavuje a kreativita je spíše zastavena, či zabrzděna. Dvojnásob by to pak asi platilo v případě, kdy by byla recese vyvolána nekompetentní vládní politikou (viz výše).
Kreativní destrukce je pojem mnohem vhodnější pro vzájemnou konkurenci firem a i Joseph Schumpeter výraz používal v této oblasti – u inovací a nových technologií, jakými byla ve své době třeba výrobní linka ve Fordu. Jde tedy o téma úzce se prolínající i oním technologickým boomem. Situace je nyní přitom specifická, protože tahouny nových technologií jsou velké zaběhlé firmy. Ne firmy nové, které by destruovaly zaběhnuté pořádky a fungování odvětví a ekonomiky.
*Tzv. moderní monetární teorie, která z mého pohledu není ani tak novou teorií, ale docela středním proudem, na který je ovšem navěšena řada speciálních předpokladů. Obecně to pak celé vede k představě, že ekonomika má většinou fůru volných zdrojů, inflace není tématem a namístě je neustálá fiskálně – monetární stimulace. Poslední roky (mimo jiné) takový pohled dost vyvrací.
Více z globálních trhů a ekonomiky i na X: @JiriSoustruznik