Bankovní krize opakovaně způsobily reálné ekonomice vážné škody. Na stránkách VoxEU to připomíná Cyril Monnet se svými kolegy a prezentuje návrh na řešení tohoto problému. Ten by podle něj mohl být implementován ve Švýcarsku a jeho základem jsou i poplatky placené bankami za to, že v případě problémů by jim vláda poskytla pomoc.
Ekonomové připomínají, že ani Švýcarsko není vůči bankovním krizím imunní, po globální krizi v roce 2008 tak provedlo rozsáhlé regulační reformy a zavedlo nový rámec pro řešení problémů. Jejich cílem je snížit pravděpodobnost i závažnost budoucích bankovních krizí. Ovšem v roce 2023 země čelila dalšímu velkému šoku, „když strukturální slabiny v Credit Suisse jako jedné z nejstarších a nejvýznamnějších švýcarských bank vyvolaly prudkou ztrátu důvěry na trhu a masivní odliv likvidity.“
Tato krize vyvrcholila nouzovým převzetím Credit Suisse bankou . V reakci na to Švýcarsko nyní zvažuje formální právní základ pro mechanismus poskytování likvidity bankám. Navrhovaný rámec je navržen tak, aby podpořil řádné řešení problémů každé systémově významné banky, která dosáhla bodu, kdy kolabuje. A zároveň „postrádá dostatečný kolaterál k získání přístupu k nouzové likviditě od Švýcarské národní banky (SNB)“.
V takovém krizovém scénáři by podle nového plánu federální vláda působila jako ručitel za potenciální ztráty z úvěrů SNB poskytnutých systémově významné bance. Tím by se se riziko plynoucí z neschopnosti banky splácet půjčky přesunulo ze SNB na vládu. Návrh předpokládá, že systémově významné banky budou platit roční poplatek vypočítaný na základě rizika. Ten bude kompenzací za potenciální poskytnutí vládní záruky a měl by „mírnit míru narušení hospodářské soutěže“. Ohledně poplatku návrh počítá s 0,07 až 0,21 miliardy CHF pro všechny švýcarské systémově významné banky dohromady. Byl by přitom účtován bez ohledu na to, zda bude záruka nakonec aktivována.
Očekávání podpory ze strany SNB a vlády „však může mít motivaci bank a povzbudit akcionáře a manažery k nadměrnému zadlužení a riziku. Veřejná pojistka likvidity tak může neúmyslně posílit problémy bank, které jsou příliš velké na to, aby selhaly. A přispět ke zvýšení finanční nestability.“ Pomoc v krizi sice obvykle neposkytuje akcionářům ani manažerům žádný přímý prospěch, ale k deformacím tržního prostředí dochází prostřednictvím snížených nákladů na externí financování. Pozice banky „příliš velké na to, aby selhala,“ totiž chrání držitele prioritních dluhopisů před ztrátami a umožňuje jim půjčovat za nižší úrokové sazby.
Tato implicitní dotace pro držitele dluhopisů snižuje náklady bank na financování a „zesiluje pobídky k provádění ziskových, ale společensky neefektivních investic.“ K tomu ekonomové dodávají: S využitím veřejně dostupných dat za rok 2022 a uplatněním konzervativních předpokladů o míře návratnosti a volatilitě aktiv odhadujeme, že Group AG těžila z roční dotace prioritního dluhu ve výši přibližně 2,9 miliardy USD. To je poněkud méně oproti rozmezí uvedenému ve srovnatelných studiích.
Toto zjištění „zdůrazňuje potřebu regulačního rámce, který účinně řeší problémy spojené s nepřímými dotacemi.“ Jedním z přístupů je podle ekonomů zavedení kapitálových požadavků, čímž se zvýší odolnost vůči šokům a sníží se motivace k nadměrnému riskování. Další opatření zahrnují cílené daně nebo strukturální reformy, jako je rozdělení složitých bankovních skupin. Hlavním cílem těchto nástrojů musí být zmírnění morálního hazardu a náprava deformací vyplývajících z pozice „příliš velké na to, aby selhaly.“
Častým problémem je podle některých názorů ovšem to, že regulace a zejména kapitálové požadavky nutí banky spoléhat se na dražší zdroje financování, což může zvyšovat náklady úvěrů. Ovšem „empirické důkazy naznačují, že přísnější kapitálové požadavky mají jen malý negativní vliv na objemy úvěrů, ceny úvěrů nebo ziskovost bank. Naproti tomu existují silné důkazy o tom, že vyšší kapitálové standardy zlepšují finanční stabilitu.“ K tomu ekonomové zejména ve vztahu k dodávají: Pro obnovení tržní disciplíny je nezbytná strategie zaměřená na budoucnost, jako jsou robustní kapitálové požadavky, důvěryhodné plánování řešení případné krize a obezřetná politika v oblasti odměňování.