České ocelářství vstupuje do roku 2026 pod nejtěžším tlakem za poslední dekádu. Předseda představenstva Moravia Steel Petr Popelář v podcastu MakroMixér popisuje kombinaci extrémně drahých energií, propadu poptávky v Německu a nejistoty kolem evropských dekarbonizačních pravidel jako stav, který se bez systémové pomoci přelívá v existenční problém. Kapacity evropských hutí jsou využity jen lehce nad 60 %, marže padají na minimum a ceny emisních povolenek míří vzhůru. Zároveň se ukazuje, že bez výraznějších dotací není přechod na nízkoemisní technologie, včetně elektrické obloukové pece, realisticky proveditelný. Popelář varuje, že bez férových podmínek na úrovni celé EU může Evropa zopakovat chybu z výroby hliníku: strategicky významný průmysl by odešel do Asie. Ale nejprve tradičně vstup hlavního ekonoma ČSOB Honzy Bureše, tentokrát s výhledem na příští rok.
Obsah:
00:00:31
Tři otázky pro Honzu Bureše: USA, Německo a Česko v roce 2026
00:06:37
Krize v ocelářství, drahé energie i Trumpova cla
00:10:35
Marže na minimu
00:20:37 Strategické odvětí ponechané napospas
00:23:34 Dekarbonizovat bez dotací nelze
00:29:04 Emisní povolenky a uhlíkové clo
00:40:56 Politika postavená naopak
Tři otázky pro Honzu Bureše: USA, Německo a Česko v roce 2026
V USA v příštím roce bude důležitým faktorem debata o clech. Nejvyšší soud rozhodne, zda jsou reciproční cla v pořádku. „Má se za to, že spíš Nejvyšší soud řekne, že nejsou v pořádku, a pak to může mít docela zajímavé konsekvence i třeba pro obchodní dohodu mezi Spojenými státy a Evropskou unií,“ uvádí hlavní ekonom ČSOB Jan Bureš.
Dále bude trhem rezonovat nezávislost amerického FEDu, která se bude odvíjet od nového personálního obsazení. „Já jsem tady lehkým optimistou. Myslím si, že nakonec v roce 2026 Fed obhájí svoji nezávislost,“ říká Bureš s tím, že případné výprodeje na americkém dolaru by se mohly spíše stabilizovat.
U Německa je ale Bureš lehkým skeptikem, co se týče očekávání od fiskálního balíčku. „Bude důležité vidět, jak ty peníze, které do německé ekonomiky půjdou, nastartují nějaké dlouhodobé tempo německého růstu.“ Ekonom se obává, aby nedošlo k pouhému „naboostování“ krátkodobé poptávky, načež by efekt vyprchal. „Nevidím tam za mě moc doprovodných strukturálních reforem, které by řešily to dlouhodobé zaostávání, zejména německého průmyslu nebo jeho klíčových částí.“
V Česku bude v nejbližších měsících klíčový problém ve veřejných financích. „Horší hospodaření nás asi nemine, ale myslím si, že bychom měli zůstat s deficitem pod sedmi procenty HDP,“ domnívá se Bureš. Mezitím mzdy rostly v Česku relativně rychle a relativně rychle porostou i v roce 2026, očekává ekonom. „Bude to asi trochu pomaleji než o těch 7 % letos, ale myslím si, že to pořád bude třeba o něco víc jak o 6 %.“ Dodává, že na trhu práce pořád vidíme relativní napětí, zejména v některých sektorech, jako je stavebnictví.
Krize v ocelářství, drahé energie i Trumpova cla
Vzhledem ke krizi v ocelářství, drahým cenám energií a geopolitické situaci se firmě podle Popeláře daří poměrně dobře. Firma ale stále čelí masivnímu nárůstu cen energií. „Před covidem firma platila za energie 3,5 miliardy korun a na peaku v roce 2023 to bylo 8,5 miliardy korun. To máte 5 miliard nárůst, na který bylo třeba vydělat. Ale ta situace v ocelářství šla přesně opačným směrem – pokles poptávky, pokles cen,“ ilustruje Popelář.
Co je hlavní příčinou slabé poptávky? Podle Popeláře je to primárně chabá kondice Německa a chybějící projekty ve stavebnictví i v celé řadě jiných oblastí. A když už se zdálo, že se Německo stabilizuje, tak přišla Trumpova cla, dodává předseda představenstva společnosti Moravia Steel.
Marže na minimu
Německo je přitom pro firmu klíčové. 70 % veškeré oceli míří na export a z toho asi 90 % do EU, kde je nejklíčovějším hráčem právě Německo. Z asi 2,5 millionu tun vyrobené oceli jde celý půl milion na německý trh. „Nám se při té bídě daří tu kapacitu naplňovat za brutálně nízké ceny. Marže je minimální. A je to téměř zázrak, protože v průměru jsou kapacity evropských ocelářů využité zhruba lehce nad 60 %. To je situace, která dlouhodobě v žádném případě není udržitelná,“ hodnotí Popelář.
Při tržbách 62,6 miliard korun byl zisk za rok 2024 pouhých 543 milionů korun, což poukazuje na disproporci mezi obrovskými náklady a malou marží. „Jsme energeticky náročný podnik, snažíme se dělat úsporná opatření, někdy to jde až na dřeň a narážíte na limity,“ komentuje předseda představenstva. „Ocel je přitom jedna z nejstrategičtějších komodit a závislost na dovozu ze zemí mimo EU by se nám mohla krutě vymstít,“ dodává.
Strategické odvětí ponechané napospas
I když jde o výrobce mnoha strategických produktů, včetně železničních kolejnic a jejich komponent, od státu žádná pomoc nepřichází. „S minulou vládou jsme uzavřeli memorandum, které bylo spíše verbální. Hmatatelná pomoc, nějak významná, tam nebyla. Úlevy, které bychom měli oproti jiným energicky náročným firmám, nebo i obecně, tak ty příliš nevidíme.“ Nějaká forma pomoci je ale podle Popeláře klíčová i kvůli dekarbonizačním projektům. Německo, které je zároveň největší odběratel, ale i konkurent, dotace už nabízí, anebo je už připravuje.
Dekarbonizovat bez dotací nelze
Nejvíce firmu pálí dotace na dekarbonizaci a úroveň, jakou jsou dotovány, a ceny energií. Moravia Steel investuje do linky na zpracování vstupu do vysokých pecí, která ušetří asi 70 tisíc tun CO2 za rok, a do náhrady uhlí zemním plynem. Bohužel na investici, která by ušetřila nejvíce emisí CO2, což je náhrada klasické vysoké pece elektrickou obloukovou pecí s dotacemi okolo 50 % firma nevystačí. V Německu jsou přitom dotace ve výši 75 %, podotýká Popelář.
„Musíme si uvědomit, že tohle je proces, který jsme si nevymysleli, který nám v podstatě nic nepřináší, co se týče objemu výroby, kvality, přidané hodnoty… Někdy to vyznívá, že je natahujeme ruce, ale my, abychom přežili a ocel udrželi, nejen v Česku, ale i v Evropě, tak potřebujeme, aby investice na snížení CO2, které firmě nic nepřináší, zaplatil ten, kdo si to pro tak krátký časový úsek vymyslel,“ říká Poplář. Firma spíše podle něj potřebuje ušetřit na investice do míst, kde vzniká přidaná hodnota – ve válcovnách, ve zpracování, aby zvyšovala svou konkurenceschopnost a životaschopnost.
Chybějící celoevropská politika jako zdroj nerovných podmínek
„Tam, kde jsou dotace a cla, už jen pokřivujete pokřivené,“ uvádí Poplář ke snaze Evropské komise narovnat podmínky na trhu. Oceňuje, že byl přijat akční plán pro Ocel a hliník, ale velkou chybou podle něj bylo, že v klíčové otázce cen energií Evropská unie říká jednotlivým vládám, aby si tuto otázku vyřešily samy. „To je obrovské množství států. Německo na to má, někdo jiný na to nemá.“ Místo toho by uvítal dotace na celoevropské úrovni podle pravidel rovných pro všechny evropské státy.
Naopak jako pozitivní vnímá ochranná cla na dovoz oceli proti dovozům levné oceli z Asie. „To ještě není schváleno, na to se právě čeká,“ uvádí Popelář s tím, že schválení takového opatření trvá strašně dlouho.
Emisní povolenky a uhlíkové clo
Příděl emisních povolenek se začíná snižovat. Doteď jsme byli v rámci skupiny relativně soběstační. Ale už v roce 2026 nám bude chybět 1,2 milionu kusů emisních povolenek. „Když to vynásobíte aktuální cenou, tak už obdržíte okolo dvou miliard. Takže rok 2026 začneme s mínus dvěma miliardami.“ Pokles přidělených povolenek bude postupný až do roku 2034, kdy by měl úplně skončit.
Proti tomu začíná od ledna 2026 platit to uhlíkové clo, které by mělo vlastně ochránit proti dovozům základních výrobků ze zemí mimo Evropskou unii. Ale nikdo ještě přesně neví, jak to bude fungovat. Navíc downstream produkty s vyšší přidanou hodnotou před tím ochráněny nejsou.
Investiční „sebevražda“
Firmě by pomohla s ušetřením nákladů na emisní povolenky stavba již zmiňované elektrické obloukové pece, ale náklady na její pořízení činí miliardu euro a s 50% dotací by byla taková investice „sebevražda“, hodnotí Popelář. Časový bod, dokdy by taková investice měla smysl, je přitom podle něj v podstatě už nyní s ohledem na rostoucí ceny povolenek. Alternativní technologie typu zachytávání uhlíku z vysoké praxe vedoucí ke snížení uhlíkové stopy jsou, ale je otázka jejich přínosu a efektivity. Pokud se tedy oblouková pec nepostaví, je alternativou ukončení primární výroby oceli, čímž by ale firma byla závislá na dovozu polotovarů.
Tři věci, které změnit
Co by byly tři věci, které by Popelář nejraději ihned změnil? Za prvé je to přehodnocení cílů Green Dealu, kde podle něj zvítězila ideologie nad ekonomikou. Za druhé uvádí přehodnocení politiky ETS I – konkrétně systém přídělu, a to, že na trhu mohou působit spekulanti, kteří s odvětvím nemají nic společného a jenom manipulují s cenami. A za třetí by podle něj měla být v rámci Evropy jednotná energetická politika, nenechávat to na jednotlivých státech.
Politika postavená naopak
Podle Popeláře měla EU nejprve vytvořit podmínky pro dekarbonizaci, včetně nastavení dotací, a až následně se bavit o ukončení přídělu emisních povolenek. „Tady se nejprve naplánuje, dokdy to musí být hotovo, jak se budou snižovat povolenky, zavede se uhlíkové clo, které nikdo neví, jak bude fungovat, a ještě není ani schválená dostatečná ochrana tohoto trhu v Evropské unii. To je poskládáme velmi špatně,“ komentuje Popleář.
Robert Břešťan připomíná obdobnou zkušenost s prvovýrobou hliníku, kdy Evropská unie kvůli emisím tuhle výrobu de facto z Evropy vyhnala. A teď do další strategie napsala, že hliník je strategická surovina a že máme přemýšlet jako Evropská unie, kde si ten hliník opatříme. „Bojujeme na všech frontách, ať se stejné chyby neopakují v oblasti oceli. Je to strategická surovina,“ varuje Popelář.
Dekarbonizaci jako takové se ale Popelář nebrání. Třinecké železárny zainvestovali už 11 miliard do dekarbonizace, lidem se dýchá lépe. „My jen chceme stejně férové podmínky, jako mají ostatní. Část peněz do obloukové pece dáme, rádi bychom ho zrealizovali, ale nemůžeme dát polovinu,“ dodává Popelář. „Bez oceli se neobejdete ani jeden den v roce. Je to materiál budoucnosti a je otázka, jestli bude v Česku, v Evropě, anebo jestli si ho tady necháme vozit z Asie,“ uzavírá předseda představenstva společnosti Moravia Steel, mateřské společnosti Třineckých železáren, Petr Popelář.
