The Economist se domnívá, že pro Evropu není nejlepší strategií snaha zastavit čínský šok ve formě masivního nárůstu exportů z této země. Odvětví, na která se Čína zaměřuje, totiž představují více než 10 % hodnoty celkové průmyslové výroby jen v několika evropských zemích. Zejména v České republice, Německu a Maďarsku. The Economist tedy míní, že Čínou vyvolaná evropská deindustrializace nemusí pro náš kontinent znamenat ekonomický úpadek. Americký ekonom Noah Smith s tím ve svém komentáři nesouhlasí (viz i včerejší Víkendář).
Smith poukazuje na to, že část průmyslové výroby souvisí s obranou. Podle něj tedy platí, že pokud má být Evropa v této oblasti samostatná, potřebuje silný výrobní sektor. „Druhým problémem je, že evropský obchod s Čínou je stále více nerovnovážný. Evropa nedává Číně za její záplavu elektromobilů, solárních panelů a dalšího zboží své služby. Místo toho Evropa vydává nové dluhopisy. Tedy vytváří obchodní deficity související s rostoucím zadlužením.
„Není nic, co by Čína chtěla dovážet. Nic, o čem by nevěřila, že by to mohla vyrobit lépe a levněji. Nic, v čem by se chtěla spoléhat na cizince, byť jen o den déle, než je nezbytně nutné,“ míní Smith. Prozatím stále kupuje polovodiče, software, komerční letadla a třeba sofistikované průmyslové stroje. Ale jejím cílem je vyrábět si vše samostatně. Třeba nedávno zveřejnil analýzu, v níž tvrdí, že čínský export ve skutečnosti Evropu ochuzuje. I tato analýza podle Smithe ukazuje, že „čínský růst nevytváří pozitivní zpětné vazby, které by zvyšovaly růst ostatních zemí. Cílem Číny je učinit svět více závislým na čínském průmyslu a zároveň učinit Čínu soběstačnou.“
Například čínská BYD nyní může „vyrábět věci levně, protože její zákaznická základna je opravdu velká. Pokud by evropské země zvedly obchodní bariéry proti vozům BYD, jejich vlastní automobilky by mohly získat větší objem výroby a stát se efektivnějšími. Tedy i konkurenceschopnějšími.“ Zachování domácí výroby také „zvyšuje inovační kapacitu země. Výroba totiž vede k učení se praxí. Jsou například druhu výzkumu, který nelze provádět v laboratoři. Velké množství technicky vzdělaných lidí v zemi může také přinášet pozitivní externality tím, že spolu více komunikují. Díky tomu mohlo vzniknout třeba Silicon Valley, které je ve své oblasti mimořádně produktivní.“
K tomu ekonom dodává: „Pokud se elektromobily budou vyrábět v Číně a dovážet do Evropy, veškeré inovace budou probíhat v Číně. Velká část těchto inovací bude mít podobu spousty malých věcí, které se nebudou tak snadno šířit do jiných firem a zemí. Benefity tak zůstanou v Číně a budou generovat zisky pro společnosti jako BYD.“ Jak by se ale tedy Evropa měla k druhému čínskému šoku stavět? Smith píše, že „součástí řešení bohužel bude muset být protekcionismus.“
„Více reforem, méně sociálního zabezpečení a méně regulace. Ani to však nebude stačit ve světě, kde Čína nabízí vše levně a sama nechce dovážet. To vede k nutnosti protekcionismu… Ten je tak škodlivý a tak nebezpečný, že je těžké ho doporučovat… Ale Čína blokuje obchod, a pokud od ostatních nebude kupovat nic jiného než komodity a spotřební zboží, musí se připravit na totéž… Protekcionismus, ať už s využitím cel nebo necelních bariér, je nezbytný pro snížení rizika deindustrializace Evropy.“
Kroky EU namířené proti druhému čínskému šoku by podle ekonoma mohly nakonec být „začátkem novější, stabilnější, vyváženější a spravedlivější globální ekonomiky. Cla na čínskou přidanou hodnotu by donutila čínské společnosti přesunout své továrny do zahraničí, do Vietnamu, Indonésie nebo jiných chudších zemí. To by těmto zemím pomohlo s industrializací. A posilování čínské měny by stabilizovalo globální finanční systém. Evropa pak v tomto okamžiku nemá moc na výběr. Nemůže si dovolit stát se deindustrializovaným hospodářstvím orientovaným na služby.“