Mnoho komentátorů a finančních periodik v posledních několika týdnech věnovalo velké množství prostoru tématu rizika, jeho měření, kvantifikování a zejména omezení. Existuje však konsenzus, jaký typ rizika mají vlastně na mysli?
Obecné typy rizik – zejména ve vztahu k investičnímu prostředí – jsou vcelku dobře známy. Tržní riziko je rizikem pohybu ceny jednotlivých instrumentů, ať už ve vztahu k sentimentu investorů na daný produkt nebo k povšechnému vývoji jednotlivých ekonomik, sektorů nebo firem. Úrokové riziko má vliv na valuaci všech instrumentů, které přináší „pevný výnos“. Inflační riziko hrozí znehodnocením reálné hodnoty příjmu nebo aktiv. Kreditní riziko se opět vztahuje k instrumentům s pevným výnosem. Měnové riziko ovlivňuje hodnotu Vašich zahraničních investic.
Mezi investičními profesionály se však v poslední době rozmohl názor, že téměř každé riziko je škodlivé a mělo by tedy být pokud možno kompletně eliminováno. Pionýry v této oblasti jsou zejména britské penzijní fondy, které se – s mírným přispěním státu – rozhodly alokovat větší část svých aktiv do pevně úročených instrumentů, bez ohledu na fundamentální výhodnost tohoto kroku. Nelogičnost tohoto uvažování je patrná zejména v porovnání s tím, jak atraktivní jsou v tomto okamžiku britské akcie. Podobná nelogičnost možná vedla také k poslední vlně zájmu o hedge-fondy, které byly zcela evidentně nabízeny jako nízkorizikový, ne-li úplně bezrizikový, produkt. Smutným faktem ovšem je, že krátkodobé tržní riziko je zcela nevyhnutelné a pro investora s dlouhodobými cíly by mělo být naprosto irelevantní.
Mnoho nezávislých pozorovatelů však nyní vyslovuje názor, že ve své snaze řídit krátkodobé riziko poklesu ceny aktiv mnoho investičních fondů a jejich správců selhává v plnění klíčového cíle – dlouhodobém a konzistentním zhodnocení svěřených prostředků. Dalo by se možná říci, že uvedené fondy nahradily jeden typ rizika (krátkodobé tržní riziko) rizikem jiným – pracovně jej nazývejme rizikem stádovitého chování. Uvedený trend se však nevyhnul ani hedge-fondům. Ty nahradily (všudypřítomné) tržní riziko rizikem přehnané závislosti na finančních modelech.
Tento relativně nebezpečný trend „čtvrtletního hodnocení“ výkonností – vytvořený tlupou některých prázdných hlav na Wall Street – vedl k vytvoření kultu „krátkodobosti“ a podpořil další infantilizaci finančních trhů. Posledním důkazem je široce publikovaný názor, že hedge-fondy by měly přinášet pouze a jedině kladné zhodnocení. Pokud se jim to (v jakkoli marginální formě) nepodaří, finančním tiskem se rychlostí ohně roznese vlna obav z krachu celého sektoru a fondy čelí masivním odkupům.
Pokud si ve vyhledávači najdete stránku Google a zadáte klíčové slovo „precautionary principle“, dostanete se kromě jiného na text přednášky Freda L. Smithe jr. nazvanou „Moving beyond the Precautionary Principle: the case for unbiased risk management“. Kromě hory jiných (výsostně užitečných věcí) zde zazní následující myšlenka – „Snaha po nalezení bezpečí v současném světě s sebou vždy nese nutnost (s rozmyslem) podstupovat určitá rizika. Největším rizikem je však snaha o nalezení perfektně bezpečného světa spíše než světa bezpečnějšího“. Určitá míra rizika je v rámci dosažení pokroku zcela nezbytná zejména proto, že nutí jednotlivce, korporace a státy pokud možno objektivně srovnávat krátkodobé náklady s dlouhodými přínosy. Snaha eliminovat riziko „a priori“ vede ke stagnaci...