Podřizuje se ekonomickým pravidlům i nejspontánnější a nejméně kontrolovaný druh umění: rock and roll (pokud si mohu troufnout použít označení „umění“ pro tento druh hudby)? Pro mnohé fanoušky jistě svatokrádežná představa. Mnoho umělců také evidentně nefunguje podle jednoduché „profit maximizing“ rovnice. Ale jak moudře poznamenal již nebožtík Frank Zappa „We‘re only in it for the money“…
Trh s moderní hudbou je rozsáhlý a řada „produktů“, od Spice Girls po Leoše Mareše je čistě průmyslovým výtvorem na rychlou spotřebu. Pokud se ale zaměříme na trvalejší a měřitelnější segmenty rock and rollu, zjistíme, že ekonomie zde nalezne řadu zajímavých témat.
Na jednu stranu platí, že rock and roll je vysoce konkurenční odvětví s velkou zásobou konkurujících si „výrobců“. Na druhou stranu trpí řadou „nedokonalostí“, jako je například morální hazard na straně umělců, kteří mohou dostat podstatnou část honoráře předem bez ohledu na jejich úspěšnost. Obdobně platí, že pouze zhruba 15 % vydaných desek pokryje vydavatelům jejich náklady spojené s vydáním. Zbývajících 85 % jsou prodělky.
Takto strukturovaný trh podporuje vytváření tzv. „megastar“. Megastar typu Rollling Stones, U2, či mého osobního favorita Bruce Springsteena je výnosná pro všechny strany: Morální hazard je minimální (kdo by si zkazil jméno po tak dlouhé kariéře, a i kdyby, tak pokles kvality bude pomalý a příjmy z prodeje desek a koncertů budou stále slušné). Ovšem status megastar mění povahu vyjednávání mezi umělci a obchodníky (vydavatelskými společnostmi a koncertními agenturami). Megastar si může diktovat podmínky a dostává se do pozice „monopolisty“, který může cenově diskriminovat: Tričko na koncertě stojí často absurdních 20 dolarů, i když v obchodě si skoro stejné můžete koupit za 3 dolary.
Megastar si také může diktovat „prémium“ na cenu lístků. Průměrná cena lístků na koncert v USA se zvýšila z 20 dolarů začátkem 90. let na více než 40 dolarů dnes. Rychleji přitom rostou dražší koncerty: Co stálo v roce 1990 25 dolarů, stojí dnes přes 60 dolarů. Přitom ovšem klesá počet koncertů těch největších megastar a dokonce klesá „vytíženost“ koncertů: Koncem 80. let se prodávalo okolo 90 % všech lístků, dnes je to zhruba 75 %.
Takový vývoj přináší větší koncentraci výdělků pro megastar. V roce 1981 připadlo 1 % umělců 26 % veškerých příjmů z koncertů v USA. V roce 2003 už si nejvyšší procento přišlo na 56 % všech koncertních příjmů (5 % pak celých 84 % příjmů). V letech 2000 a 2001 tak nejvyšších příjmů z koncertů dosáhl v Americe velmi populární Dave Matthews Band: za 110 koncertů utržil 129 milionů dolarů. S velkým odstupem následují Kiss (ano, bohužel je to tak…) s tržbami 60 milionů za 118 koncertů a zhruba padesátimilionoví jsou Ozzy Osbourne, Bruce Springsteen a Aerosmith.
Nejproduktivnější (měřeno příjmy z jednoho koncertu) je ovšem Barbra Streisand, která vystoupila čtyřikrát, ale každé vystoupení ji vydělalo téměř 7 milionů. Těsně pod hranicí 5 milionů skončili Eagles (jediný koncert!) a okolo 2milionů se pohybuje Metallica.
Je zajímavé, jak se měnily ceny lístků u jednotlivých megastar. Nejvyšší nárůst ceny mezi lety 1995 a 2001 zaznamenala opět Barbra Streisand, u které šla průměrná cena z 200 dolarů na téměř 500 dolarů. Špatně si nevedla Metallica: Cena lístku vzrostla z 28 na 60 dolarů. Z opravdových rockerů je nejdražší Bruce Springsteen s průměrnou cenou 65 dolarů za lístek v roce 2001 (já bych je tedy klidně za ten lístek dal..). Naopak Pearl Jam i kvůli válce s Ticketmaster prodávali v roce 2001 lístky za méně než 30 dolarů.
Takže platí zákony trhu i v rock and rollu? Evidentně ano, i když řada umělců nejde s cenami tak vysoko, jak by mohli. Pro to existuje velmi názorný příklad: Řada koncertů je vyprodána a cena lístků na „sekundárním trhu“ dosahuje násobků oficiální ceny. Alan Krueger z Princetonu uvádí příklad vyprodaného koncertu Bruce Springsteena, kde oficiální cena lístku byla 75 dolarů, zhruba čtvrtina diváků však zaplatila za lístek 200-250 dolarů. Za tento jediný koncert si tak The Boss nechal „utéct“ zhruba 3 miliony zisku. Nicméně i on zvýšil ceny za posledních pět let o téměř 100 %. Takže maximalizace zisku ano, ale s rozumem… It’s only rock and roll, but we like it!
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)