Názor stanovit minimální nákupní ceny vyplynul asi z toho, že státní rozpočet nemá na to, aby mohl nadále subvencovat to, co jinde ještě rozpočty unesou. Proto chce část (nebo vše) přenést na toho, kdo tvoří nejvyšší míru zisku - a to jsou obchodníci. Banány nejsou vhodný příklad. Když by byly za stovku, kupovalo by je mnohem méně lidí než dnes a hlavně by jim vůbec nechyběly. Je to zbytná plodina, na níž naše ekonomika závislá není. Potraviny jsou vysoce strategickou částí života a vybudování závislosti na dovozu základních a zpracovatelsky významných plodinách se vymstí při první lokálně větší přírodní katastrofě. Potravin proto vyrábějme (v době globálního oteplování) raději více než jsme schopni spotřebovat, protože pokud bude katastrofa lokálně jinde, může na tom nejen zemědělství jednorázově hodně vydělat. Pokud jde o byty, regulace je na místě. Nelze přece bezuzdně pustit něco, o čem říkáme, že to generace před námi deformovaly, je třeba to stejně dlouhé generace konsolidovat. Jednoduše nechť ten, kdo není schopen udržovat provoz za stávajících podmínek, svou nemovitost prodá (nebo část svých nemovitostí) a z výnosu financuje provoz a údržbu nemovitostí ostatních (těch údajných 60% majitelů). Chápu, že prodávající nemusí být spokojen s dosaženou prodejní cenou. Ale ta je přece taky tržní. Pouze majitelé domů se nechovají tržně ale ziskuchtivě, což v době všeobecné převahy nabídky nemůže přinést své ovoce, a proto lobují. Kde je psáno, že majitel nemovitosti má svoji živnost založit na spravování nemovitosti. Ti majitelé, kteří své nemovitosti vybudovali, prezentovali svůj podnikatelský záměr a hold se musí sem tam smířit s tím, že se zmýlili. Ti majitelé, kteří ke svým nemovitostem nějak přišli (restituce, dědictví apod.), se musí spokojit s daným stavem anebo nižším výnosem než by chtěli nebo potřebovali. V případě, že by nájmy regulovány najednou nebyly, mnohem více nájemníků než doposud by zvažovalo pořízení vlastní nemovostosti. To by pomohlo hypotečnímu trhu, ale těžko majitelům bytů, kteří by tím pádem soustavným lobováním kontraproduktivně snížili tržní cenu svého (mnohdy bankovnímu domu zastaveného) statku. Nicméně mnohem palčivějším tématem nežli banány a nájmy v bytech je dnes pohyb cen hutních materiálů. Před nedávnem jsme privatizovali hutě, které jsme nemohli (myšleno stát) už dále dotovat ze státního rozpočtu. Dnešní vlastník je v ráji, protože mu trh dovolil zvyšovat ceny v prvním čtvrletí o desítky procent. Horší už však je skutečnost, že ani přesto nemá kupující jistotu, že hutní materiál nakoupí, musí přeplácet. Pokud nemá na přeplácení nebo předplatby, přestože má flexibilní zpracovatel z řad malých a středních podniků jinak dosti zakázek, nemůže si dovolit několik měsíců držet stejný stav zaměstnanců, aniž by všem zajistil materiál a musí přebytečné zaměstnance přehrát na úřady práce. Zpracovatel tak nejen ztrácí kvalitní pracovní sílu, zisk z nerealizovaných zakázek, ale rostou mu režije, celkově se snižuje zisk a případně ztrácí zákazníky, protože z důvodu náhlé tržní změny jim není schopen splnit dodávky v požadovaném termínu. A to všechno jenom proto, že funguje tržní prostředí, což je samo o sobě dobře. Pouze ta neočekávaná, náhlá a rychlá změna (v roce 2002 to byly turbulence kurzu korunu vůči euru) může mít smrtící dopad na pracovní místa. Regulace nejsou správné, ale pokud jsou avízované a postupné, mají své místo i v tržním prostředí - trh si poradí se vším, to jenom státy a jejich rozpočty musejí narovnávat jeho výstřelky.
honza
