V současné době se v médiích často hovoří o otevření pracovního trhu EU pro české občany. Úplné otevření, tedy možnost pracovat v jiných zemích EU bez nutnosti žádat o pracovní povolení, nemusí bohužel spolu s přístupem do EU automaticky nastat. Důvodem je možnost stávajících členských států uplatnit pro tuto oblast tzv. přechodné období (které může v extrémních případech trvat až 7 let). Podstatný je tedy postoj jednotlivých států k aplikaci tohoto období. Otázkou, která je s volným pohybem pracovních sil úzce spojena, je sociální zabezpečení. Pokud by totiž neexistovala žádná spolupráce v rámci EU, pak by občan jednoho státu při práci v cizině mohl být zbaven ochrany, kterou mu poskytuje domácí systém sociálního zabezpečení. Při návratu do své země by pak mohl zjistit, že byť by zde odpracoval mnoho let, nevznikne mu např. nárok na jakýkoli důchod, neboť z důvodu pobytu v zahraničí doma nesplnil povinnou dobu pojištění. Opačným extrémem by mohla být situace, kdy by pracovníkovi vznikla povinnost přispívat do více systémů pojištění. Absence jakékoli regulace by tedy mohla být brzdou volného pohybu osob.
Z výše uvedeného důvodu bylo v EU již v roce 1971 přijato nařízení 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení („Nařízení“), které sociální zabezpečení do určité míry reguluje. Nařízení vychází z myšlenky koordinace systémů sociálního zabezpečení jednotlivých členských států, resp. jednotlivých oblastí sociálního zabezpečení. Není zde tedy jednotný systém, do kterého by jednotlivé osoby přispívaly a v případě specifikovaných událostí čerpaly, ale jedná se o úpravu, která stanoví zejména to, který členský stát bude mít jednotlivé osoby ve své působnosti pro účely sociálního zabezpečení a zároveň stanoví povinnost rovného zacházení a vzájemnou započitatelnost potřebných dob pojištění. Kritériem pro působnost jednotlivých států je pak zejména místo, kde osoba skutečně vykonává práci. V tomto směru Nařízení poskytuje určitou flexibilitu, která do jisté omezené míry umožňuje volbu systému sociálního zabezpečení, kterého se osoba bude v konkrétním případě účastnit (zejména u kratších pobytů). Vzhledem k tomu, že poměr výše pojistné povinnosti a případných benefitů, které systém poskytuje, se může v jednotlivých státech velmi různit, plánování v této oblasti může v jednotlivých případech znamenat významnou finanční úsporu.
S ohledem na vývoj EU bylo Nařízení nutno několikrát novelizovat, avšak ani současná úprava neodpovídá praktickým potřebám. Proto bylo navrženo nové nařízení, které by mělo stávající systém zjednodušit a dále rozvinout tak, aby koordinace zahrnovala i další oblasti sociálního zabezpečení a aby byla aplikovatelná na širší okruh osob, tj. nejen na osoby výdělečně činné. Předpokládá se, že nové nařízení by mohlo být vydáno v dubnu tohoto roku.
Pro občany České republiky je důležité to, že Nařízení má přímý účinek, tj. může jim po vstupu do EU zakládat práva i povinnosti, aniž by bylo nutno jej implementovat do českého právního řádu např. formou zákona. Totéž samozřejmě platí i pro jakékoli novely Nařízení či nařízení nová. Osoby, které mají v úmyslu pracovat v zahraničí, případě se tam déle zdržovat z jiných důvodů, by při zjišťování potřebných informací neměly zapomenout ani na otázky, zda a do jakého systému budou povinny přispívat a jaké nároky jim z toho mohou plynout. Plánování v této oblasti tak může nejen zamezit případným budoucím nežádoucím překvapením, ale může být též ekonomickým přínosem.
Iva Soukalová
Weinhold Legal
Důležité upozornění Weinhold Legal