Česká ekonomika na tom není zrovna příliš dobře. Růst je u nás opět nejpomalejší ze všech zemí střední Evropy, nezaměstnanost se stabilizuje na dvojciferné úrovni a to vše při vysokém zadlužovaní vlády a narůstající nerovnováze na něžném účtu platební bilance. Česká ekonomika tedy zoufale potřebuje zvýšit tempo potenciálního růstu. To je možné jen zefektivňováním nabídkové strany české ekonomiky, tj. především vyšší pružností a efektivností trhu práce, kapitálového trhu a omezením zbytečné regulace podnikání.
Jako z jiného světa proto působí návrhy českých odborářů a jejich kolegů na ministerstvu práce. Dlouhotrvajícím snem českých odborářů je zvyšování minimální mzdy. To podle nich povede k omezování šedé ekonomiky, zvýšení ostatních mezd a „zatraktivnění“ práce před pobíráním sociálních dávek.
Skutečnost je samozřejmě jiná. Vyšší minimální mzda možná zkomplikuje život některým podnikatelům zaměstnávajícím dělníky na minimální mzdu a zvýší to tak nepatrně odvody na sociálním pojištění. Rychlé zvyšování minimální mzdy však mnohem spíše vede k odchodu lidí do zcela černé ekonomiky, kde žádná minimální mzda neplatí a kde se daně neplatí žádné. U obyčejných zaměstnanců zase vyšší minimální mzda zvedne nejen ty nejnižší mzdy, ale často celou mzdovou strukturu, neboť řada mezd je nějakým způsobem od minimální mzdy odvozena. Existují například minimální mzdové tarify, závazné pro firmy v kterých neprobíhá kolektivní vyjednávání s odbory. A tyto tarify se většinou zvyšují, zvyšuje-li se minimální mzda. Vyšší mzdy bez zvýšení produktivity práce nutně vedou k propouštění zaměstnanců a je přitom úplně jedno, jestli mzdové náklady v Čechách jsou 20% nebo 70% mzdových nákladů v Německu.
Ještě mysterióznější je nápad ministerstva práce zakázat lidem pracovat více než 40 hodin týdně, tj. například kombinovat plný a částečný úvazek. Podle představ odborů a ministerstva zřejmě ekonomice škodí, když lidé více pracují! Takový zákaz opět povede jen k jeho obcházení a k nárůstu šedé ekonomiky.
Český trh práce patříval k největším úspěchům české transformace. Regulované nájemné sice bránilo rychlejší a razantnější realokaci lidí, ale jiné instituce pracovaly docela dobře. Najímání a propouštění pracovníků nebylo příliš složité, volnost v pracovních smlouvách byla veliká a český trh práce tak patřil k nejdynamičtějším v Evropě. Hodně lidí o práci přicházelo, ale hodně jich ji také nalézalo. Od konce 90. let je cítit na trhu práce postupné „tuhnutí“, ekonomika vytváří stále méně nových pracovních míst. Návrhy na další zvyšování minimální mzdy a na zákaz práce déle než 40 hodin týdně tuto neblahou tendenci jen prohloubí.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK