Je to paradoxní situace - svět je vrcholně závislý na Spojených státech ve smyslu hospodářského růstu a Spojené státy jsou vrcholně závislé na zbytku světa (především té asijské části) ve smyslu prostředků pro financování sebe sama. Jedná se o velmi nebezpečnou situaci - návrat zpět do "normálu" by mohl být rychlejší a drastičtější, než se obecně očekává. V podstatě se dá tato situace přirovnat k sezení na geologickém zlomu v okamžiku, kdy se protisměrné zemské desky dávají do pohybu. Co člověk chce je série malých zemětřesení, ne jedno kolosální.
Série malých zemětřesení - přesně toho chtěli dosáhnout ministři financí G7 během svého víkekdového zasedání v Dubaji. Díky popichování se strany Spojených států země tedy došlo k volání po "větší flexibilitě směnných kurzů mezi jednotlivými státy resp. jednotlivými ekonomickými systémy." Jak jsme v podstatě definovali v minulém sloupku, jednalo se de facto o otevřenou výzvu asijským zemím k zastavení umělého oslabování jejich měn a umělému zvyšování produktivity a konkurenceschopnosti.
Specificky v Japonsku se měnové intervence ukázaly jako velmi účinný nástroj k odkládání tak potřebných reforem. Raději než nastoupit na cestu drastických strukturálních změn, které by v konečném důsledku vedly k růstu domácí poptávky, Japonsko se raději rozhodlo "exportovat" své problémy za hranice země. Skoro 14 let po konci japonské akciové "bubliny" stále ještě žádné změny v podstatě nenastaly.
Steve Roach, hlavní ekonom Morgan Stanley k tomu dodává - "Tyto země musí najít cestu k vlastnímu ekonomickému růstu. Pokud zintenzivní své reformní úsilí díky radikálnímu posílení svých měn, svět se stane lepším místem pro život".
Volně, resp. volněji plovoucí americký dolar vůči měnám hlavních obchodních partnerů znamená v podstatě slabý dolar. To by Spojené státy učinilo výrazně kompetitivnější v globálním měřítku a současně by pomohlo udržet obavy z deflace na uzdě - slabý dolar je z definice inflačním činitelem.
Současně by to mohlo Spojeným státům pomoci odpoutat se od své závislosti na zbytku světa ve smyslu financování svých potřeb. Schodek běžného účtu - deficit obchodní bilance se zbytkem světa - dosáhl 5.1% hrubého domácího produktu.
Hlavním faktorem ale bude, aby globální změny výše uvedeného typu proběhly postupně v čase. Pro ekonomiky nedosahující rozměru Spojených států by podobné schodky nepochybně přinesly měnovou krizi. Pokud k takovémuto vývoji dojde na rozvíjejících se trzích, jedná se o globální problém. Pokud by k tomuto došlo ve Spojených státech, finanční katastrofa je nevyhnutelná.
Dá se tedy čekat, že americká a nejenom americká administrativa budou "mlžit". Podle všeho to ale nemusí být úplně špatná strategie - po pondělním "haló", kdy americký dolar propadl proti japonskému jenu, došlo k urřčité stabilizaci jak na trzích měnových, tak na trzích dluhopisů a akcií.
Podle některých názorů bude výše uvedená "korekce" současného stavu znamenat i prodejní vlnu na trhu státních dluhopisů Treasury díky tomu, jak zahraniční centrální banky zpomalí nákupy amerických aktiv a přesunou své finanční prostředky jinam. Růst úrokových sazeb pravděpodobně nejvíce postihne domácnosti, které již dnes bojují s neradostnou situací na trhu pracovních míst. Snad jedině zlepšující se exportní strana rovnice pomůže ulehčit slabé poptávce domácností.
Jedinou velkou neznámou tedy není proč a jestli, ale kdy. Jak říká Steven Roach - "Lidé se snažili posouvat řešení problémů do budoucna posledních šest let. Vše se ale dá posouvat jenom do okamžiku kdy si uvědomíme, že jsme ve vážném problému".
Petr Žabža