Jakoby se vláda v posledních týdnech nezabývala téměř ničím jiným, než tím, kolik tříd má mít platová škála státních zaměstnanců. Dvanáct jako dnes, nebo šestnáct? Odbory tlačí na šestnáct a především na zvýšení
všech mezd. V celé debatě ale zcela zaniká, že mzda je odměnou za nějaký výkon a že by měla tomu výkonu odpovídat. Jsou dnes státní zaměstnanci placeni méně, než by odpovídalo jejich výkonům? Na platy státních zaměstnanců utrácíme ročně více než sto miliard korun a je otázka, proč zrovna od příštího roku bychom na ně měli dávat o patnáct miliard víc. Původní idea nového tarifního systému šestnáct tříd místo dvanácti byla taková, že je potřeba zaplatit kvalitní státní zaměstnance. Nikde nebylo nikdy řečeno, a také být nemělo, že by se na státní správu
jako celek mělo dávat více peněz. Celý přechod na nový tarifní systém mohl být udělán výdajově neutrálně, nebo dokonce mohlo dojít ke snížení celkového objemu mezd na státní zaměstnance.
Zaměstnanci státní správy si za posledních dvanáct let zvykli na celkem pohodlný status quo. Mzdy ve veřejném sektoru nejsou ve srovnání se mzdami v soukromém sektoru nijak špatné. Stát je velkorysý zaměstnavatel, dovolená je delší a pracovní zátěž, až na malé výjimky, není velká. Počet úřadů se vytrvale zvyšuje, stejně tak počet lidí, kteří jsou v nich zaměstnáni.
Klíčová je otázka, zda státní sektor pracuje v roce 2003 lépe, než pracoval v roce 1997, kdy na svůj provoz potřeboval o dvacet procent peněz méně než dnes. Jen těžko by se dalo argumentovat, že kvalita služeb se také zlepšila. Na obchodních soudech jistě ne, na katastrech také ne, úroveň škol se zcela jistě nezlepšuje, atd.
Jediné, co dlouhodobě může fungovat, je kontrola efektivnosti pomocí zainteresovanosti veřejného sektoru na spokojenosti jeho „zákazníků“, a to se nedá dělat jinak než pomocí peněz. Samozřejmě ve veřejném sektoru je to obtížné, protože řada činností, které veřejný sektor vykonává, nikdo dobrovolně nezaplatí. Asi těžko zaplatíte legislativcům, aby napsali lepší zákon. Ale řada věcí, který státní sektor nyní vykonává, se dá ohodnotit buď přímo penězi, nebo se dá ohodnotit pomocí nějakých stínových mechanismů. Lze například zavést školné, které by motivovalo školy k lákání studentů. Lze zavést mýtné na dálnicích, skutečné nebo stínové. Lze zavést částečné poplatky za ošetřování nemocných.
Jde o nekonečný boj s byrokracií, která využívá každé příležitosti k expanzi a zabetonování se v dobytých pozicích. Dnešní souboj vlády s odbory je dalším takovým příkladem jak se byrokracie snaží vydobýt si další požitky, aniž by připustila jakoukoliv debatu o efektivitě své práce.
Ondřej Schneider – platová třída 11
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK