(Ondřej Schneider) ČR patří mezi země s nejvyšším podílem veřejných výdajů na HDP. Náš podíl je srovnatelný s okolními transformujícími se zeměmi (Maďarsko, Polsko) a s nejrozvinutějšími státy blahobytu (Švédsko, Belgie, Francie). Země se srovnatelnou ekonomickou úrovní (jako např. Portugalsko v rámci EU či Estonsko mimo EU) mají podíl veřejných výdajů na HDP podstatně nižší, okolo 30%. Viz:
daňové příjmy v % HDP.
Odvody z mezd dosáhly již 15% HDP a představují tak nejvýznamnější zdroj příjmů. Největším příjemcem prostředků z veřejných rozpočtů je rozsáhlý sociální systém. Jeho výdaje dominují rozpočtu a dosáhly již 14% HDP. Společně s (povinným) zdravotním pojištěním dosahuje podíl sociálních výdajů již 20% HDP, což je více než polovina celkových výdajů státního rozpočtu. Nemilosrdný růst těchto tzv. mandatorních výdajů prakticky eliminuje manévrovací prostor vlády při sestavování rozpočtu.
Veřejné rozpočty jsou v ČR orientovány hlavně na přerozdělovací funkce. Taková situace má pro vládu velmi nepříjemné důsledky. Další škrty v kapitálových výdajích by mohly vážně ohrozit fungování státu (obrana, bezpečnost). Nahrazení některých veřejných výdajů soukromými prostředky, např. ve školství či ve zdravotnictví, je u nás zase vnímáno jako svatokrádež. Sociální výdaje budou vzhledem k demografickému vývoji v budoucnosti dramaticky růst. Další vážnou brzdou ekonomického růstu je tikající bomba transformačních institucí, jejichž pohledávky se pohybují v řádu stovek miliard korun. Tyto pohledávky však jsou ve své většině nevymahatelné a bude je nutné pokrýt z daňových příjmů rozpočtů. Vláda je tedy v "rozpočtové pasti" a protože se nezdá, že by chystala nutnou, ale bolestivou reformu, plány na snižování daní se rychle rozplývají.