Čas od času lze zaznamenat prohlášení, že finanční restrukturalizace zvýšila hodnotu určité firmy. Nemusí přitom jít přímo o záchranu topící se společnosti tím, že se podařilo vyjednat nové splátkové kalendáře, apod. Jde často o společnosti, kterým se daří poměrně dobře, ale kterým stoupla hodnoty díky tomu, že byl změněn poměr dluhu a vlastního kapitálu na jejich financování. Optimalizace kapitálové strukutry je důležitým úkolem i pro obchodované společnosti, u kterých přímo ovlivňuje hodnotu jejich akcií.
Franco Modigliani a Merton Miller's v roce 1958 demonstrovali, že za určitých předpokladů hodnota firmy nezávisí na struktuře jejího financování – je jedno, jsou-li aktiva firmy financována za pomoci fixního, nebo variabilního instrumentu. Jinak řečeno, tím, že si část peněz přendám z jedné kapsy do druhé, nezbohatnu. WACC (vážený průměr nákladů na kapitál) je v tomto „ideáním světě“ konstantní při jakékoliv změně poměru vlastního jmění a dluhu (zvyšování podílu levnějšího dluhu vede sice k menšímu podílu dražšího vlastního jmění, u toho ale roste požadovaná míra návratnosti v důsledku zvětšení finanční páky – celkový efekt na WACC je 0).
Zahrneme-li do úvahy daň ze zisků (resp. odpočitatelnost úrokových nákladů), hodnota aktiv roste se zvyšováním dluhu, protože úrok je daňově uznatelným nákladem (ne tedy proto, že dluh sám o sobě je levnější financování – viz výše). WACC potom klesá se zvyšující se finanční pákou. Optimální zadlužení je pak 100 %.
Přidáme-li náklady bankrotu, se zvyšováním zadlužení nejprve WACC klesá (viz. výše), od určité hranice ovšem začne vzrůstat, protože příliš velký podíl fixního instrumentu zvyšuje možnost bankrotu firmy.
Nakonec je v určitých daňových systémech nutno počítat s vlivem výplaty dividend na zdanění zisků v následujcích letech – tj. počítat s tím, že i vlastní jmění může být spojeno s daňovým štítem (může vymazávat výhodu dluhového financování). Připomeňme ovšem fakt, že tyto úvahy jsou vedeny z pohledu soukromého subjektu. Nárůst hodnoty firmy v důsledku daňové uznatelnosti úrokových nákladů se rovná tomu, o kolik je krácen stát v důsledku snížení současné hodnoty vybraných daní.
Je jasné, že klíčovým faktorem určujícím optimální strukturu financování jsou ony náklady bankrotu. A přes možnosti poměrně sofistikovaně rozvádět výše uvedené principy, existence nákladů bankrotu a nemožnost jejich přímého odvození tak z optimalizace kapitálové struktury stále dělá hru s poměrně otevřeným koncem. Princip ovšem zůstává: Management a vlastníci společnosti se snaží o maximalizaci hodnoty společnosti i tím, že optimalizují její kapitálovou strukturu - snaží se obvykle zadlužit společnost až do té míry, kdy cítí-pozorují, že se objevují náklady bankrotu. To např. ve formě zvýšených požadavků bank na zajištění ůvěrů, rostoucího úroku z dalších úvěrů, apod.
V neposlední řadě do hry ale vstupuje vedle nákladu bankrotu náklad snížené flexibility v případě rostoucího zadlužení. Snížená flexibilita je jak na straně (i) omezení podmínkami bank a úvěrujících institucí (prodej či převod majetku, nutnost naplňování operačních a finančních ukazatelů…), tak na straně (ii) snižující se dodatečné zápůjční kapacity firmy (možnost budoucích akvizicí, apod.).
Podobně jako u mnoha dalších, tak i v případě kapitálové struktury lze v případě konkrétní firmy pouze určit rozumné rozpětí.