„Liberální demokracie západní Evropy se již roky obávaly posunu k autoritářství v nových členských zemích Unie na jejím východě. Platilo to zejména o Maďarsku a pak Polsku. V listopadu 2018 dospěli evropští vůdci k názoru, že nemají jinou možnost, než zvýšit tlak vyvíjený na Polsko. Odejmutí jeho hlasovacích práv při rozhodování EU nebylo na stole, protože Maďarsko naznačovalo, že pro něj hlasovat nebude, a tento krok by tudíž nebylo možno schválit. Namísto toho se na jaře 2019 přesunula pozornost k oblasti, kde byly páky západní Evropy nejsilnější. Tedy k penězům,“ píše na svých stránkách The Economist v úvaze o tom, jak by z pohledu roku 2020 mohl vypadat vývoj v Evropě v následujících letech. A pokračuje:
V květnu 2019 začalo přituhovat. Celoevropské volby nečekaně posílily pozici francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a politické spektrum v Evropském parlamentu se posunulo doleva. Výsledky voleb vyvolaly tlak na dodržování liberálních principů v Unii a k programům financování chudších regionů byla připojena podmínka dodržování vlády práva. Proti tomu přirozeně protestovalo Polsko s Maďarskem, ale také země jako Česká republika, Slovensko, Rumunsko a Bulharsko, které byly také čas od času viněny z toho, že jejich vlády mají do dokonalosti daleko.
Jejich vyjednávací pozice byla ovšem slabá. V první řadě proto, že samotné zpochybňování podmínky přísné vlády práva by znamenalo, že tyto země přiznávají, že vláda práva u nich nepanuje. Navíc byly tyto země významnými příjemci unijních peněz a například Maďarsko v některých letech obdrželo finance odpovídající 6 % jeho HDP. Během jednání tak u těchto zemí panovaly hlavně obavy z toho, že nebude přijat vůbec žádný rozpočet a ony nedostanou žádné peníze.
Z pohledu roku 2020 se ovšem tlak na Polsko zdá být chybou. Vládnoucí PiS tam v roce 2019 téměř prohrála volby, na což zareagovala posunem k nacionalismu a kroky, které měly záměrně iritovat Brusel. Nakonec polská vláda pohrozila, že na základě referenda její země opustí EU. Celé situaci neprospělo ani to, že západní země trvaly na přerozdělování muslimských uprchlíků z Itálie a Řecka poté, co Turecko vypovědělo dohody s Unií a do Evropy zamířila vlna nových uprchlíků ze Sýrie.
Polští nacionalisté cítili pevnou půdu pod nohama i proto, že Británie nakonec vyjednala s EU dohodu o exitu, která jí ponechávala výhody plynoucí z přístupu ke společnému trhu. Polsko bylo ještě v roce 2018 jednou z nejvíce proevropských zemí v Unii. V roce 2020 ale průzkumy ukazují, že podpora Polexitu je vysoká a pokud bude Evropská komise na tuto zemi i nadále vyvíjet tlak, referendum o odchodu z EU může lehce dopadnout v jeho prospěch.
Vedle zhoršujících se vztahů s Polskem Unie čelí problémům v Itálii. Populistická vládnoucí koalice vede s EU svou vlastní bitvu, která se týká i migrace. V letech 2015 a 2016 do země přišlo 500 000 migrantů a Italové byli rozhořčeni z toho, jak málo jim zbytek Unie pomohl. Hrozili, že pokud se přístup nezmění, budou uprchlíky posílat dál na sever. Jenže pozice východních zemí změnu zablokovala a státy sousedící s Itálií na severu nakonec zavřely své hranice.
Italská vláda se nejdříve chovala zodpovědně v oblasti fiskální politiky a neuváděla v praxi své volební sliby, jako zavedení nepodmíněného základního příjmu, protože nechtěla vyvolat paniku na trzích. V roce 2019 se ale ukazovalo, že vláda nedokáže dosáhnout pokroku v oblasti migrační krize a ekonomika si nevede nijak dobře. Podpora vládních stran začala klesat a nově schválený rozpočet tak již obsahoval snižování daní a štědré vládní výdaje. Rozpočtový deficit dosáhl asi 5 % HDP a Evropská komise začala s Itálií řízení, na jehož konci může být pokuta za překročení rozpočtových limitů. Následně se začaly zvedat výnosy italských vládních obligací a i když nikdo nečeká novou krizi, rozpočtová situace země se stále horší.
Odchod Británie z EU ukázal, tento klub je skutečně možné opustit, i když jde o bolestivý krok. Polský exit by byl další ranou společnému evropskému projektu. A pokud by měla Itálie opustit euro, neexistuje pro to ani žádný formální mechanismus. Jenže pokud by tato země zůstala, mohlo by to nadělat ještě větší škody než její odchod, uzavírá The Economist svou úvahu.
Zdroj: The Economist