Na konci minulého roku jsem zde formuloval jedno ekonomické přání: Všechny reformy finančního systému bude navrhovat, schvalovat a provádět Paul Volcker. V takové formě je to nereálné, ale poslední návrhy na změnu finančního systému v USA od prezidenta Obamy naznačují, že panu Volckerovi se skutečně i v pozdní fázi jeho kariéry opět povede husarský kousek.
Přestože mám radost, že se mi v podstatě hned na počátku roku splnilo zde vyjádřené přání, není to ani zdaleka to v ekonomii známé „first best“ řešení, možná ani paradoxně známější „second best“. Rovnice toho, jak budou finanční instituce v budoucnu fungovat je přitom jednoduchá:
Chování institucí = chování těch, kteří v nich rozhodují = v naprosté většině případů maximalizace jejich materiálního bohatství
Jádrem reformy by tak musely být rázné kroky v tom, jak je odměňován management v systematicky důležitých institucích (v těch ostatních ať si dělá co chce, ohrozí tím jen sebe a ty, kteří na něj měli dávat pozor). Odměny ve formě akcií a opcí do značné míry zklamaly, ale myšlenka je to v jádru dobrá. Například Axel Leijonhufvud (ale nejen on) navrhuje doladění tohoto systému – zavedení managerských/zaměstnaneckých E-akcií. Ty by byly po daném počtu let převoditelné na akcie běžné (držitel by po čase realizoval pozitivní plody své práce, odražené ve zhodnocení akcií), do té doby by ale E-akcie v případě krachu společnosti představovaly i závazek jejich držitelů. Tj. pokud by banka padla, zaplatili by poskytovatelům kapitálu (v pořadí daném senioritou) částku odpovídající jejich původní odměně ve formě E-shares. Odměna poskytnutá za v tu dobu zdánlivě dobrou práci by se změnila v závazek za práci špatně odvedenou.
Jde tedy variaci na systém tzv. „double liability“, který například ve Spojených státech fungoval před Velkou depresí. Tato věta dá kritickému čtenáři okamžitě argument proti tomuto systému – ano, Velké depresi nezabránil. Studie ale ukazují, že tento systém významně ovlivňuje rozhodování managementu (nejen bank) a posunuje ho směrem ke konzervativní strategii a vyhýbání se riziku. Pokud se vžijeme do kůže toho, kdo by dostával odměnu, která se může v případě pádu společnosti, pro kterou pracuje, změnit v závazek, pochopíme princip rychle. Pochybuji, že by v něm někdo kupoval (schvaloval koupi) strukturované produkty, kterým by nerozuměl; prováděl vysoce zadlužené spekulace, čí se spoléhal na pochybné deriváty apod. Ve své podstatě umělé restrikce typu vyšších požadavků na kapitál a likviditu, derivátů obchodovaných jen přes burzu, povinných living wills, atd., by se staly možná zbytečné, systematicky důležití bankéři sami by je rádi implementovali i bez cukru a biče regulátorů.
Systém by se jistě musel dolaďovat, není těžké nalézt jeho slabiny, ale jeho jednoduchost a přímočarost by nás myslím nakonec nezklamala. Jako novoroční přání 2010 jsem ho zde ale neprezentoval, jsme již příliš mentálně nastaveni na jiné uvažování, než aby bylo reálné něco takového zavést. Již nám otrnulo a nejsme ochotni přijmout nic menšího, než co jsme zažívali před krizí a velké banky mají dokonce tolik troufalosti ohánět se vlastní důležitostí pro ekonomiku a oživení jako argumentem proti každému kroku, který se jim nelíbí. Schovám si to ale do zásoby pro roky další, bude se to hodit.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.