Pokud se hovoří o problémech Číny, pozornost obvykle upírá na finančně ekonomickou oblast - riziko rostoucí inflace, možná bankovní krize plynoucí z rostoucího objemu špatných půjček, riziko spekulativních bublin vzniklých díky uvolněné monetární politice, riziko přílišného zpomalení – příliš tvrdého přistání, či riziko nedostatečně rostoucí domácí poptávky. Není to zrovna krátký seznam, i když ve srovnání s podobným seznam jiných zemí to zase nemusí být tak zlé. Přesto, ty hlavní věci zde chybí.
Jen občas zaznamenáme zamyšlení nad lidskými právy. U těch je z hlediska pozorovatele zvenčí, kterému není lhostejná situace v Číně klíčové, zda platí že „kdo obchoduje, neválčí“ a variace na tuto tezi: „pořádný konzum vyžaduje svobodu“*. Kdysi jsem zde prezentoval studii, na jejíž jméno si již nepamatuji, její závěry ovšem v hlavě utkvěly. Popisovala, jak spolu obchodují domorodé kmeny v Latinské Americe – směňují zboží, které jsou schopny vyrobit a získat se stejnou snahou a náklady. Jejich obchod v sobě neměl žádné ekonomické zdůvodnění typu specializace, ale jen a jedině to, že byl alternativou pro jinou, krvavější aktivitu. Zda tato teze, že obchod a i konzum vytlačí externí i interní konflikty, platí i o Číně, je otázka. Například současná hrozba obchodní války s USA tomu nenapovídá, ale osobně jsem optimista, dá-li se v tomto smyslu toto slovo použít: Síla konzumu se nakonec projeví i v této zemi. A je přece jenom stále lepší trávit víkendy v supermarketech, než se likvidovat (přímo i nepřímo).
Druhý do pozadí zatlačený problém ilustruje následující zpráva z médií z minulých dní. Podle ní bylo v jihozápadní Číně v důsledku katastrofálního sucha uzavřeno více než 1.000 škol, různým způsobem toto sucho zasáhlo 61 milionů lidí. Úřady nařídily vyvolávání umělých srážek (což nefungovalo) a vrtání nouzových studen pro 5,4 milionu osob, které trpí nedostatkem pitné vody. Nejvíce poznamenána je provincie Jün-nan, kde se v některých oblastech hovoří o nejhorší vlně sucha za posledních sto let. Nechci z uvedeného extrapolovat blížící se celosvětový Armagedon, to je koníčkem jiných. Již jsem zde ale vícekrát prezentoval svou tezi, že navracíme zpět do doby „železné“ – tedy doby komodit. Kruh se uzavírá v tom smyslu, že komodity a přístup k nim budou opět v našich aktivitách hrát centrální úlohu. A vedle detailů typu vrcholu těžby ropy budeme muset (z velké části kvůli našemu chování) stále častěji řešit problémy s potravinami a vodou. Jak jsme za tisíce let „vývoje“ ve schopnosti tyto problémy řešit vyspěli ukazuje například to, co se děje, pokud se najde ložisko ropy někde na sporném mořském území.
*Alespoň v poznámce pod čarou bych rád upozornil na to jak je tato teze logická a zároveň absurdní. Pořádný konzum vyžaduje svobodu, protože bez ní a jejich aspektů jako jsou vlastnická práva a svoboda rozhodování, nelze (mimo jiné, samozřejmě), pořádně roztočit kola výroby. Absurdita spočívá v tom, že ona svoboda je „vyplýtvána“ právě na vykování pevných řetězů konzumu.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.