Už jako začínajícího obchodníka s fixně úročenými mezibankovními instrumenty mě fascinovala jistá zvláštnost v chování cen státních dluhopisů. Po delším pozorování zjistíte, že jakákoliv jejich zvýšená nabídka ze strany státu je vždy kontrována ještě větší poptávkou z řad investorů, která tlačí cenu dluhopisů, nikoli, jak by velel selský rozum a ekonomické zákonitosti, dolů, ale překvapivě nahoru (když jde cena dluhopisu nahoru, výnos jde dolů). Dlouho jsem nemohl této záhadě přijít na kloub.
Stát, jako ostatně v mnoha jiných ohledech, má i při procesu půjčování peněz výsadní postavení v porovnání s obyčejným člověkem. Toto privilegium spočívá v možnosti peníze nejdříve utratit a teprve pak si je půjčit. Malý detail, ovšem ve svých důsledcích věc naprosto zásadní. Představte si, že jste podnikatel, který je díky svým dobrodružstvím z minulosti již značně zadlužen. Přijdete do banky s novým, ještě bláznivějším projektem, než byly ty minulé. Banka vám bez řečí nejen zaplatí veškeré výdaje s tímto projektem spojené, ale jako pozornost pošle celou vaši rodinu na dovolenou, manželce koupí navíc několik hezkých šperků, dětem zaplatí studia v USA a vašemu kamarádovi ze základní školy postaví dům. Za rok všechno sečte, emituje bond v nominální hodnotě rovnající se vaší útratě. Nikdo by si býval váš dluhopis nekoupil, jelikož je předem jasné, že nikdy nebudete mít na jeho splacení. Fígl spočívá v rozměru celé této legrace. Váš projekt, přestože bláznivý, je tak megalomanský, že zaměstná polovinu obyvatel země, způsobí růst hrubého domácího produktu, peněžní zásoby i disponibilních úspor. Peněz je všude jako želez a jelikož neexistuje jiná adekvátní alternativa, jak si zainvestovat volné prostředky, než vaše dluhopisy, kupci se předhánějí, kdo za ně nabídne více.
Stát, podobně jako náš fiktivní podnikatel, utrácí v průběhu roku prostředky, které de facto nevlastní. Na běžné financování používá tzv. pokladniční poukázky, tj. dluhopisy s dobou splatnosti kratší než jeden rok. Tyto papíry ochotně kupují všechny banky coby nejlikvidnější aktivum na trhu. Na konci roku sečte ministr financí výdaje a náklady. V případě, že první položka převyšuje druhou (což je normou ve většině zemí), jde do parlamentu, který schválí, jelikož mu ani nic jiného nezbývá, emisi dlouhodobých dluhopisů. Držitelé pokladničních poukázek se již nemohou dočkat až překlopí, sice likvidní, ale směšný úrok nesoucí, krátkodobé papíry do papírů dlouhodobých. Zde je původ výše popsané záhadné poptávky, která nelogicky tlačí výnosy dluhopisů směrem dolů, přestože roste jejich nabídka na trhu.
Často citovaný americký spekulant Jim Rogers nedávno označil ceny amerických vládních dluhopisů za bublinu. S tímto tvrzením se nedá než souhlasit. Popsaný mechanismus prodeje je jedním z příspěvků k jejímu soustavnému nafukování.