Posledních několik týdnů přináší nová překvapení a nové „lekce“ v zásadě den co den. Pojďme se tedy před víkendem (s mírným nadhledem) podívat na ty největší „špeky“.
1) Opět se mi potvrdilo, že sledovat komerčně-bulvární média občas není bez významu. Když si i povětšinou plytká a povrchní TV Nova ve své hlavní zpravodajské relaci dne 25.5. 2010 všimla akciového trhu a Lucie Borhyová nám dramatickým hlasem oznámila, že trhy se dostaly na mnohatýdenní minima, bylo hotovo. Kdo v tomto okamžiku prodával, udělal fatální chybu – v takové chvíli se musí nakupovat. Z níže přiloženého grafu indexu SP500 od počátku tohoto roku uvidíte, že lepší kontra-indikátor než vyděšený moderátor hlavních večerních zpráv není. TV Nova to trefila naprosto přesně. Jakmile uslyšíte, že akcie se zotavily a nyní již jenom porostou, utečte do lesů… (P.S. Vůči L. Borhyové nejde o nic osobního, prostě tato reportáž bohužel vyšla na ní).
2) Již nějakou dobu se na trhu spekulovalo, že největší prodejci EUR (nakrátko, i jakkoliv jinak) a největší kupci CDS na řecké (a jakékoliv jiné) státní dluhopisy zemí Eurozóny nejsou zlotřilí spekulanti a hedge-fondy, ale samotné evropské banky. Ráznou přítrž těmto nehoráznostem učinil CEO , který se nechal veřejně slyšet, že DB nic takového rozhodně nedělá. No…když tuto spekulaci musí popírat CEO, nejspíš to opravdu nebude pravda. Francouzské a italské banky a jejich CEO zatím tajuplně mlčí…
3) Okolo Řecka se najednou rozhostilo prapodivné ticho. Ještě před týdnem nešlo otevřít noviny, aby na vás nevypadla nějaká katastrofická zpráva o stavu jejich veřejných financí a teď nic? V polovině týdne jsme se sice dozvěděli, že jakmile se Řecko dostalo „ z háčku“ a splatilo dluhy maturující na počátku tohoto měsíce, začalo vyjednávat o „změkčení“ domluvených podmínek pro penzijní reformu. To samozřejmě nahrává tomu, co J. Ackermann z pronesl před několika dny (a pak by si za to nejraději napohlavkoval) – Řecko poskytnuté peníze stejně nikdy nesplatí.
Kromě jiného možná i proto, že žádné další již nedostane. V příslušných smlouvách jsou totiž dvě klauzule (nijak široce publikované a známé), které umožňují jednotlivým státům od pomoci ustoupit a nechat ostatní, ať to zatáhnou za ně.
Tou první je situace, kdy ústavní soud daného státu prohlásí danou pomoc za porušující Pakt stability a proto jdoucí proti současné legislativě. Vzhledem k tomu, že již v tuto chvíli leží u německého soudu v Karlsruhe (jeden z nejvíce euro-skeptických soudů vůbec) dvě stížnosti tohoto typu, šance nejsou nulové.
Tou druhou je situace, kdy by si daná země na pomoc jinému členu musela peníze půjčovat za podmínek horších, než jsou podmínky pomoci. Vzhledem k tomu, že refinanční náklady mnoha evropských států v posledních několika týdnech výrazně vzrostly, není ani tato varianta úplně ze hry. Prvním krokem by bylo dorovnání tohoto negativního rozdílu, a pokud by to nešlo, státy mají právo od poskytnutí pomoci ustoupit. Z pohledu národních států – čím hůř, tím líp. Jak to správně definoval jeden kamarád, je to taková pomoc po francouzsku – „My Vám půjčíme a Německo to zaplatí“. Angela Merkelová musí mít hroší kůži…
Hezký víkend přeji,