Nová analýza „Does Diversification Create Value in the Presence of External Financing Constraints? Evidence from the 2008–2009 Financial Crisis“ (Venkat Kuppuswamy, Bele´n Villalonga, Harvard Business School) ukazuje, že během finanční krize vzrostla hodnota diverzifikovaných firem relativně k hodnotě firem podnikajícím v jednom segmentu trhu. A tento rozdíl v hodnotě není způsoben jen tím, že by se investorům zdálo, že diverzifikované firmy jsou lepší, ale díky reálným faktorům, které studie rozděluje do dvou skupin:
„více peněz“, kam spadá schopnost získat více dluhového financování během krize a
„chytřejší peníze“, kam spadá efektivnější vnitřní alokace kapitálu ve firmě.
Pokud bych si měl vybrat v pomyslné soutěži krásy, tak se mi obyčejně více líbí jednoznačně zaměřené, specializované a třeba i menší firmy, které „honí jednoho zajíce“ a honí ho dobře. Samozřejmě, že pokud firma diverzifikuje svoje aktivity, mělo by to snižovat její riziko a může to i zvýšit efektivitu. Poučky typu BCG matice jsou ale podle mne často spíše akademickým cvičením. Minimálně proto, že diverzifikovaná firma může stejně tak těžit z vnitřních synergií a sníženého rizika, jako doplatit na to, že oněch zajíců chytá příliš mnoho a nakonec nechytí ani jednoho. Pokud zůstaneme u zmíněné studie, například ony zmíněné klady vnitřní alokace kapitálu nejsou zdaleka tak jednoznačné a není problém najít studie, které právě toto téma řadí naopak k negativům diverzifikovaných společností. Tzn., že místo racionálního posuzování investičních příležitostí v celé firmě a výběru těch nejslibnějších dochází k nepřehlednému rozdělování peněz v procesu, který je výslednicí různě masírovaných projekcí, očekávání, valuací a vnitřních formálních i neformálních vazeb ve společnosti.
A pokud platí závěry zmiňované studie, dochází k obratu ve vnímání konglomerátů investory. Donedávna se totiž ve spojení s takovými firmami často hovořilo o diskontu jejich hodnoty, o prémii, kterou uvedená studie implikuje, jsem doposud nikdy neslyšel (i proto zde tuto studii prezentuji). Onen diskont se projevoval jednoduše – akcie určitého konglomerátu se obchodovaly za cenu, která implikovala hodnotu společnosti menší, než byla suma jejích aktiv.
Paralelně s problematikou „diverzifikovat či ne“ běží a překrývá se problematika velikosti společnosti. Zatímco na jedné straně můžeme jednoznačně pozorovat diskonty hodnoty spojené s malou velikostí firmy, uvnitř obrovských dinosaurů zase často vidíme úpadek, vedoucí nevyhnutelně k jejich pádu. S tím, jak firma roste, přestávají být její jednotlivé součásti nasměrované jedním směrem, někteří lidé a oddělení začínají být skutečně odděleni a organismus má stále více co dělat sám se sebou. Ani ikony jako je (72,24 USD, -2,71%) evidentně proti této nemoci imunní nejsou, o některých velkých finančních institucích nemluvě. Pro zákazníka je pak vražedná kombinace dinosauří velikosti a bariér vstupu, které i nehybnému dinosaurovi umožňují přežít.
Pokud máte z uvedeného dojem nejednoznačnosti, je to jednoznačně dojem správný. Růst a diverzifikace s sebou nesou stejně tak rizika jako přínosy, obecné soudy jsou i zde nesmyslem. Na počátku zmíněná studie jen ukazuje, že krize možná mění pohled na další z doposud přijímaných mouder. S trochou fantazie ho můžeme zařadit do nyní stále populárnější skupiny „příklon k centrálnímu řízení“.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.