Podle profesora Kotlikoffa se americké veřejné finance nacházejí v horším stavu než je tomu v případě zoufalého Řecka (viz článek zde). Na rozdíl od klasických národohospodářů, kteří se při výpočtu zadlužení té které země dívají pouze do minulosti, pracuje Kotlikoff s tzv. generačním účetnictvím, v jehož rámci bere v úvahu i vzdálenou budoucnost. Používá přitom pojem „fiskální mezera“ (fiscal gap), který se, zjednodušeně řečeno, dívá na to, kolik bude stát schopen vybrat na daních od současných a budoucích poplatníků a kolik si bude moci dovolit vydat s přihlédnutím k dluhové službě.
Do hry tak rozhodujícím způsobem vstupuje demografický faktor. A ten se podle Kotlikoffa pro USA a další rozvinuté ekonomiky nevyvíjí vůbec pozitivně. Problém podle něj nastane, až silné ročníky dojdou do důchodového věku a budou vyžadovat zdravotní a sociální příspěvky. „Americká ekonomika shromáždila 78 milionů babyboomers, jejich nároky ze sociálních a zdravotních programů překročí HDP na hlavu, roční výdaje s nimi spojené dosáhnou 4 bilionů dolarů. Ekonomika za dvacet let jistě bude silnější než dnes, ale ne dost,“ míní Kotlikoff a upozorňuje na zprávu MMF, podle níž „uzavření fiskální mezery vyžaduje permanentní roční zdroje v rozpočtu v rozsahu 14 procent HDP Spojených států.“
Kotlikoffovu metodu náhledu na veřejný dluh, která vznikla na začátku devadesátých let minulého století, začínají brát vážně už i oficiální místa. Britští statistikové požádali jeden z místních think-tanků, aby podobný výpočet jeho analytici provedli i pro Velkou Británii (podle studie Christiana Hagista a jeho kolegů z univerzity ve Freiburgu se už tamní fiskální mezera vyšplhala na 505 % HDP, tedy vysoko nad oficiální údaj o čistém zadlužení). Americká Federální komise pro účetní standardy už doporučila, aby byla metoda generačního účetnictví použita i v každoroční finanční zprávě americké vlády.
Komise tak učinila navzdory pronikavé kritice skupiny ekonomů, v jejímž čele kráčí James Galbraith z University of Texas. Podle něj je generační účetnictví „nejen mylné, ale také nebezpečné“. Američtí účtaři prý byli „svedeni na scestí bandou mezigeneračních válečníků“.
Jestliže se profesor Kotlikoff dá označit za největšího fiskálního jestřába, pak ekonom Galbraith hnízdí na samém extrému holubičího spektra. Podle Galbraitha jsou na tom Spojené státy daleko lépe než Řecko, jelikož se nevzdaly monetární suverenity. Volně přeloženo, Amerika bude vždy schopná svůj účet vyrovnat, jelikož si potřebné peníze může vytisknout. Federální vláda sice při utrácení peněz může projevit „omezenou moudrost a obezřetnost, nikoliv však omezenou provozní schopnost. Vláda může utrácet, jak a kolik chce,“ píše sebevědomě Galbraith.
Také efekt vytlačování, kdy si vláda půjčuje tolik, že bankám nezbývají prostředky na úvěry pro soukromý sektor, prý vzhledem k neutěšenému stavu americké ekonomiky nehrozí. Galbraith připouští, že nadměrné federální výdaje mohou vyústit v inflaci. Avšak to podle něj poukazuje na další chybu v myšlení zastánců fiskální prudérnosti. Ti totiž ve svých děsivých projekcích straší rostoucími poměry zadlužení vůči HDP, hnanými zvyšujícími se úrokovými sazbami a výdaji na zdravotnictví. Ony poměry ale vždy předpokládají, že inflace zůstane nízká. Katastrofické scénáře jsou podle Galbraitha „vnitřně nekonzistentní“. Navíc, pokud se bude inflace držet při zemi, proč by Fed dovolil přílišné zvyšování úroků?
Rostoucí výdaje ve zdravotnictví se podle vyznavačů fiskální volnosti týkají jak soukromých tak státem placených lékařů. Řešit problém by tedy neměl ministr financí, ale zdravotnictví. Bojovat s tímto fenoménem s pomocí plošných škrtů dávek a podpor v nezaměstnanosti znamená zasednout si na starší a chudé spoluobčany, píše Galbraith.
A hlavně, Galbratih se domnívá, že bilanci federální vlády nelze zkoumat odděleně od zbytku ekonomiky. Těžké zadlužení z posledních let podle něho odráží ochotu ostatních spořit. Veřejný dluh je pasivem pro vládu, avšak soukromý sektor ho vykazuje jako aktivum. Jako kdyby veřejný a soukromý sektor poutal svazek manželský, v němž je rozdělení prostředků v domácnosti vždy předmětem vyjednávání.
Na logice znepřátelených táborů nejvíc upoutají podobnosti v jejich uvažování. Oba se domnívají, že oficiální údaje o veřejném zadlužení jsou vcelku bezcenné, nic neříkající statistiky. Podle obou nelze na hospodaření státu pohlížet v izolaci od zbytku ekonomiky. Galbraith i Kotlikoff zkoumají jak zdanění a utrácení vlády ovlivní redistribuci příjmů. Kotlikoffovi dělají starosti důchodové nároky, které by mohly vytěsnit výdaje na mladé. Odsuzuje „gerontokracii“ a „fiskální zneužívání dětí“. Galbraith se zase obává, že ve jménu „rozpočtové zodpovědnosti“, se stát obrátí zády k nejzranitelnější skupině občanů, kteří jsou závislí na penzích a veřejném zdravotnictví. Pro oba pány není největším nebezpečím nesolventnost, ale nerovnost. A ta se podle všech ukazatelů od 70. let minulého století jen zvětšuje.
(Zdroj: Economist, CNBC)