Fed má před sebou těžký úkol. Až zesílí ekonomické oživení, bude muset v pravý čas stáhnout stimulaci. Pokud to udělá příliš brzy, zpomalí oživení a nezaměstnanost zůstane výše, než by musela být. Pokud bude čekat příliš dlouho, výsledkem bude inflace. A aby to bylo ještě složitější, pokud se inflace stane problémem ještě předtím, než se sníží nezaměstnanost, Fed se bude muset rozhodnout, s čím bude bojovat. Byl bych rád, kdyby Fed přikládal větší váhu snížení nezaměstnanosti, je tomu ale naopak. Větší obavy přikládá růstu inflace a to z následujících důvodů:
Růst jádrové inflace, patrný z posledních ekonomických dat, začíná znervózňovat některé inflační jestřáby v Kongresu i jinde. To ohrožuje důvěryhodnost a nezávislost Fedu – pro nezaměstnané jsou pro Fed bohužel největší hrozbou tito inflační jestřábi v čele s republikánem Ronem Paulem. Moderní makroekonomické modely mají v sobě zabudován tzv. Taylorův princip a na jeho základě by měl Fed mnohem agresivněji reagovat na inflaci, než na nezaměstnanost. A pokud ta zůstane vysoko, Fed může vinu přikládat jiným faktorům, jako jsou strukturální problémy v ekonomice, složité zotavování z recese doprovázené snižováním zadlužení, problémy v Japonsku, mezinárodní konkurence, technologie, ropa, atd.. Obětní beránci pro přetrvávající vysokou inflaci se na druhou stranu hledají mnohem složitěji. Vedle toho je Fed rozhodnutý, že nebude monetizovat dluh, i kdyby to mělo znamenat růst sazeb ještě předtím, než klesne nezaměstnanost.
Důvodem obav Fedu z inflace je její schopnost snížit dlouhodobý růst. Není ale jasné, zda takový efekt má i inflace mírná a riziko pro růst nepředstavuje pouze ona. Pokud bude nezaměstnanost dlouhodobě vysoká, ke snížení dlouhodobého růstu může dojít také. Čím déle je člověk nezaměstnaný, tím více se zvyšuje pravděpodobnost jeho dlouhodobé nezaměstnanosti, či úplné ztráty zájmu o nalezení práce. U mladých nezaměstnaných se problémy s nalezením práce projevují nižšími celoživotními příjmy.
Nejlepším nástrojem pro stimulaci zaměstnanosti, budování infrastruktury a podporu strukturálních změn v ekonomice je fiskální politika. Nyní jsou ale její možnosti omezeny kvůli obavám z deficitů a ideologické opozici proti vládní intervenci. Zůstává politika monetární, jí ale v stojí cestě obavy z inflace. Ty však považuji za přehnané. Nicméně ke škodě nezaměstnaným a dlouhodobému růstu mají nyní inflační jestřábi navrch.
Autorem je ekonom Mark Thoma.
(Zdroj: The Fiscal Times)