Mnozí si správně povšimli, že euro experiment stojí na křižovatce. Buď se eurozóna změní ve fiskální unii, nebo ji budou muset opustit její slabší členové. Na křižovatku ale tento experiment přivedl i mezinárodní monetární systém. Budou naše vnoučata žít ve světě s velkým počtem národních měn, či s malým počtem měn používaných více zeměmi?
Pokud euro přežije a získá status rezervní měny na úrovni dolaru, s jistotou se trend konsolidace bude dále šířit. Vzniknou další bloky, které se budou snažit o dosažení nižších sazeb a větší odolnosti proti finančním krizím. Kanada a Mexiko by například mohly utvořit unii s USA. Podobné by to mohlo být s Čínou a Japonskem. Pokud ovšem dojde k rozpadu eurozóny, možná uplyne několik desetiletí, než se nějaký další region pokusí o podobně ambiciózní projekt.
Euro přitom nestálo na počátku současných problémů. Krize veřejného zadlužení, kterou nyní Evropa prochází, představuje typický důsledek hluboké krize finanční. I když ale euro netvořilo jádro problému, musí být schopno ustát šoky. Nyní ale funguje spíše tak, že šoky prohlubuje. Velké Británii, která euro nepřijala, pomohlo prudké oslabení libry, země na periferii eurozóny jsou však svázány malou konkurenceschopností a absencí mechanismu, který by ji odstranil. Jedinou záchranou Evropy by byl nečekaně silný růst. Dluhová zátěž ho ale bude bohužel tlačit dolů.
Evropští politici by mohli současný silný kurz eura k dolaru mylně vnímat jako známku důvěry v něj. Přesnější by ale bylo říci, že se trhy více obávají amerického plánu A než toho, že v Evropě chybí plán B. Pohyb kurzu je samozřejmě těžké vysvětlit a ještě těžší predikovat. Hlavním poučením, které si z krize v eurozóně vezmeme, ale bude možná to, že je lehčí žít s prudkými pohyby kurzu, než s nepredikovatelnou ekonomickou politikou.
Uvedené je výtahem z „The global fallout of a eurozone collapse“, autorem je Kenneth Rogoff.
(Zdroj: FT)