Před téměř dvěma tisíci lety vypukla v samotném srdci Římské říše finanční krize. Ceny půdy se prudce propadly a velký počet vysoce postavených římských rodin se dostal na hranici bankrotu. Římský historik Tacitus o nich hovořil jako o vlastnících půdy, dnes bychom jim říkali investoři či spekulanti. Ti si brali úvěr a kupovali půdu s předpokladem, že její cena se bude pohybovat jen vzhůru. Vládce Říma Tiberius nakonec přikročil k tomu, že je „zachrání“ tříroční bezúročnou půjčkou od státu. Dnes již nevíme, zda byly tyto půjčky nakonec splaceny, máme ale pocit „déja vu“.
Nadměrné obavy z pomalého krátkodobého růstu Spojených států se v minulosti projevovaly zejména častým používáním monetární stimulace. Důsledkem byl růst privátní spotřeby kombinovaný s rychlým růstem zadlužení domácností. Není náhodou, že americký spotřebitel byl nazýván „spotřebitelem poslední instance“. Míra úspor soukromého sektoru klesla k nule, inflace zůstávala nízko díky externím faktorům, jako je příliv levného zboží ze zahraničí.
Finanční krize sebou přinesla pokles rozpočtových příjmů a zvýšení deficitu a vládního dluhu, který se již dostal ke kritické hranici 100 % HDP. Potřeba fiskální konsolidace vyvolala ve veřejnosti obavy ze zvýšení daní a omezení sociálních výdajů. Je jasné, že zadlužené domácnosti v takovém prostředí omezí spotřebu a zvýší úspory. Bez důvěryhodného střednědobého programu konsolidace tak nebude fungovat ani fiskální stimulace. Smutná zkušenost Japonska může být pro Spojené státy důležitým poučením.
Fiskální situace v zemích jádra eurozóny i v celé eurozóně vypadá o něco lépe. I zde je ale třeba jasného střednědobého konsolidačního programu. Již brzy bude možná zapotřebí velkých výdajů na rekapitalizaci bank, hlavní hrozbu ale představuje nejasná budoucnost ohledně struktury eurozóny. Země na periferii, které dnes čerpají finanční pomoc, již de facto omezily svou suverenitu v oblasti rozpočtu. A rozhodnutí o vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu znamená další centralizaci fiskálních zdrojů na nadnárodní úrovni. Je tak patrný posun směrem k rozpočtové unii.
V Rusku končí období stimulace založené na vyšších rozpočtových výdajích. Vládní zadlužení sice zůstává nízko, i zde je ale třeba jasného střednědobého plánu fiskální konsolidace. Důvodem je vysoká závislost ekonomiky a vládních příjmů na světových cenách energií. A do úvahy musíme vzít i nedobrou demografickou situaci, kvůli které musíme šetřit zdroji na platby v budoucnosti. Rusko musí také provést hluboké strukturální reformy zaměřené na zlepšení podnikatelského prostředí.
Uvedené je výtahem z „On The New Phase of the Crisis“ od bývalého ruského ministra financí Alexeje Kudrina.
(Zdroj: Real Time Economics)