Cestovatelé říkají, že pijavice se v zemích, kde jsou typickým rysem přírody, přisají tak, že člověk nic neví. Nic necítí a když pijavici odstraní, či sama opadne, z ranky stále teče krev. Parazit totiž do ní vypouští látku proti srážení krve.
Domácí média upozorňují na článek Financial Times, který poukazuje na to, že „skutečnou řeckou tragédii“ je „ síť řeckých oligarchů, kteří kontrolují velkou část řecké ekonomiky, finanční sektor, média a politiku“. Ti berou snahu vlády o skoncování s daňovými úniky jako přímý útok na svá privilegia a tvrdě je brání. Vedle si brousí zuby na privatizaci státního majetku v naději, „že ho poberou za méně než pětinu jeho reálné hodnoty“.
Daniel Gros se na stránkách VOX zamýšlí nad tím, co je skutečným problémem Itálie. Poukazuje na to, že investice do fyzického i lidského kapitálu jsou v této zemi vysoké a rostoucí. Regulace na trzích se zbožím i na trhu práce se a absolutním měřítku i ve srovnání s Německem zlepšuje, podobně je to s investicemi do vědy a výzkumu. Přesto je růst italské ekonomiky dlouhodobě mizerný. Jediné, co se ze základních ukazatelů determinant dlouhodobého ekonomického výkonu zhoršuje je korupce a vláda práva.
Periferie eurozóny bývá ve spojitosti s domácím vývojem často zmiňována ve vztahu s naší fiskální situací a výhledem. Má to své výhody i negativa. Mýlíme se ale, pokud se domníváme, že hlavní hrozbou je pro nás veřejný dluh; ten je mnohem více důsledkem, jak ukazuje právě příklad (alespoň některých) periferních zemí. Mnohem více jádru pomyslné cibule kauzalit je pijavicatost společnosti a následné množství a moc pijavic v ní. A pokud je byť jen polovina toho, co člověk zaznamená ohledně pijavic v domácích médiích pravdou, pak jsme až po uši v problémech.
Pijavicová společnost se chová perverzním způsobem a nefungují v ní běžné mechanismy. Uveďme velice aktuální příklad. Dluhu je dost, musí se šetřit. Jsou utaženy kohoutky a u jejich výpustí se začne dít následující: Vedoucí/šéf/správce/ředitel má pod sebou pár kamarádů, kteří mu pomohli stát se vedoucím a on je za to drží ve funkci. I když toho moc nepředvádí a spíše škodí. Penězovod vysychá, pijavice se ale drží pevně – pokud půjdou ony, půjde i šéf. Je tak šetřeno i na těch nejabsurdnějších položkách, snižují se odměny těch, kteří dělají práci svou a ještě suplují za pijavice.
Podstata problému zde tedy snahou o úspory zůstává nedotčena. K tomu se prudce zvyšuje frustrace těch, kteří doposud na pijavice dělali a nyní na ně dělají ještě více. Pokud se systém nejdříve nezbaví pijavic, je jen otázkou času, kdy dojde trpělivost. Ani pak ale není zdaleka vyhráno, někdy přímo naopak. Postavit se do čela „hnutí za odstranění pijavic“ mají totiž přirozeně největší zájem právě ony. Či se alespoň přisát na sekerníky, kteří to myslí upřímně (ne v tom zprofanovaném smyslu slova). Pokud se jim ani to nedaří, sekerník se nevyhnutelně stává terčem jejich posledního pokusu o záchranu – snahy udělat z něj pijavici také. Minimálně v očích veřejnosti.
Rozdíl mezi fungujícím sociálním státem a nefungující parodií na něj není ve svém jádru v inženýrském dolaďování příjmových a výdajových parametrů, či jiných technikáliích. Je v první řadě v pijavicích – v tolerování jejich existence mezi námi a v nás. Třeba z obav z toho, že rána bude ještě nějakou dobu po jejich odstranění krvácet.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.