Odchod periferie z eurozóny by pomohl jí i jádru, výsledkem by byla mnohem silnější eurozóna

Odchod z eurozóny by slabším zemím měnové unie prospěl. Namísto nekonečného procesu utahování a úsporných opatření by jim přinesl nominální devalvaci a růst. Opuštění eurozóny slabšími zeměmi by ale prospělo i jejímu silnějšímu jádru. Tyto země si namísto neustálého získávání času záchrannými programy mohou vybrat ze dvou alternativ. První z nich by bylo hodit slabé země přes palubu a neposkytovat jim další finance. Pak by se ale krize rozšířila i do samého jádra a je jasné, že tato možnost zvažována není. Druhou alternativou je poskytovat periferii stálou podporu.

Druhá možnost znamená svazek, ve kterém jsou oba partneři nešťastní. Jádro by muselo poskytovat podporu ve formě společných závazků (jakými jsou například eurodluhopisy), nebo ve formě fiskálních transferů. Eurodluhopisy ale mohou fungovat jen v případě vytvoření politické unie, což je dlouhodobý proces, u kterého není pravděpodobné, že by byl dokončen včas. Pravděpodobnější je tak vytvoření unie fiskálních transferů, což je ovšem velmi riskantní a nákladný projekt.

Jestliže by taková unie skutečně vznikla, slabé země by ztratily motivaci k bolestivým reformám svých ekonomik, protože by si namísto toho mohly říkat bohatým zemím o dávky. Tyto země již nyní proti takovému systému ostře protestují, a to i z toho důvodu, že by oslabil rovněž je samotné a i ony by mohly následně potřebovat pomoc. Navíc silnější země ani nevěří, že by se ty slabší chovaly zodpovědně, což dokazují německé požadavky na zavedení limitů pro fiskální nerovnováhy členských zemí eurozóny.

Německo je posedlé tím, aby základem měnové unie byla právě fiskální zodpovědnost. Odchod slabých zemí by tak umožnil vytvoření skutečné fiskální unie. Výsledná změna profilu členských zemí by mohla umožnit i vydání eurodluhopisů a nakonec by mohlo dojít k vytvoření sice menší, ale mnohem silnější měnové unie.

Autorkou je Megan Greene z Roubini Global Economics.

Zdroj: EconoMonitor