Bezmyšlenkovité utahování ztrácí v některých zemích Evropy důvěru. Přijímání kontrakční fiskální politiky v době, kdy ekonomika klesá, přitom nikdy smysl nedávalo, ale dluh je vysoko a trhy ovládá panika. Řešení musí být založeno na hluboké analýze, ne na tajemných úvahách o „faktoru důvěry“. Musí zahrnovat restrukturalizaci dluhu, kolektivní fiskální expanzi a dlouhodobý nezrušitelný závazek fiskální disciplíny.
Řecko bylo svými přáteli dotlačeno k fiskálnímu utahování a po dvou letech jsou jasně patrné výsledky. Poměr dluhu k HDP roste, „překvapivě“ se pohybuje jak čitatel, tak jmenovatel. Prudce roste nezaměstnanost, bolest je silná jak z ekonomického, tak ze sociálního hlediska. Podobnou situaci vidíme v Portugalsku, Španělsku a Itálii. I MMF, který je znám jako silný zastánce úsporných opatření, nyní po Evropě požaduje, aby postupovala pomalu. Bylo jen otázkou času, kdy se evropská strategie rozpočtové konsolidace stane předmětem intenzivní kritiky.
Situace je ale komplikovaná: Vysoce zadlužené země si již nemohou půjčovat, finanční trhy říkají, že pro snížení deficitů je potřeba růstu, ale zároveň již nechtějí poskytovat půjčky za rozumné sazby. Cesta ven by měla být založena na následujících principech:
Nesmíme míchat dlouhodobý růst a fiskální disciplínu. Žádná studie neukazuje, že fiskální disciplína poškozuje dlouhodobý růst. Existují pouze známky toho, že velmi vysoké zadlužení poškozuje růst. Je tak rozumné předpokládat, že fiskální disciplína a dlouhodobý růst znamenají nezávislé cíle. Současný fiskální kompakt by měl být decentralizován na národní úrovně a měl by se ale zaobírat jen fiskální disciplínou, ne růstem. Pokud by do něj byl zabudován faktor růstu, šlo by o vytvoření možnosti, jak se vyhnout jeho závazkům.
Neměli bychom ani tvořit novou Lisabonskou strategii. Reformy na nabídkové straně ekonomiky jsou třeba všude, ale dosáhnout jich nelze kolektivně. Lisabonská strategie, která chtěla z Evropy učinit „nejvíce konkurenceschopnou a dynamickou znalostní ekonomiku na světě“, byla naprostým propadákem - a to po právu. Vedení evropských zemí by při tvorbě nové strategie pouze předstíralo, že dělá něco užitečného, a vyhýbalo by se tím těžkým krokům, které je třeba učinit.
Musíme vytvořit rámec pro spolupráci ve fiskální politice. Ta je předmětem národní suverenity, snahy o její omezení v oblasti disciplíny byly doposud neúspěšné a v oblasti koordinace nebyla vyvinuta snaha žádná. Vždy jsme věděli, že slabým článkem monetární unie je absence federálního rozpočtu, který by mohl vytvářet proticyklickou politiku. Fiskální unie není dosažitelná a některé země již nemají přístup na trh s financemi. Zbývá tedy možnost, že by proticyklickou politiku nyní vytvářely země, které tento přístup stále mají. Nebo by měly být využity zdroje z EFSF a ESM.
Politici by neměli čekat, až je trhy donutí k restrukturalizaci dluhu, ale měli by jednat včas. Namísto placení příliš vysokých sazeb a trestání vlastních občanů by náklady měly platit trhy. Namísto obav z nákazy bychom měli preventivně restrukturalizovat dluhy zemí, které nebudou nikdy schopny dosáhnout růstu, s jejich současným zadlužením (Řecko, Portugalsko, Itálie), či se zadlužením, které je bude pravděpodobně tížit v budoucnu (Španělsko, Francie a možná i Německo). Tento názor se zakládá na zhodnocení toho, jaká bude potřeba rekapitalizace bank, které drží velký objem vládních dluhopisů, z nichž se již brzy stanou toxická aktiva.
Fiskální disciplína je tématem pro dlouhé období. Velká část dluhů se nachází na úrovni přesahující 90 – 100 % HDP. Bez restrukturalizace bude pro jejich snížení na úroveň kolem 60 % potřeba primárních přebytků. I tak by tento proces trval desetiletí či déle. Současná snaha o dosažení snížení deficitů v roce 2013 a 2014 může mít právní či symbolické opodstatnění. Z ekonomického hlediska je to ale nesmysl. Naštěstí se již začíná hovořit o novém modelu, který by umožnil určitou krátkodobou flexibilitu.
Uvedené je výtahem z „The coming revolt against austerity“ autora Charlese Wyplosze.
(Zdroj: VOX)