Písemná, nebo ústní? Odpověď podle nového občanského zákoníku zní: obojí. Zatímco dnes mohou strany platně uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí pouze písemně, nový občanský zákoník (NOZ) jim dá možnost zvolit si formu podle své vůle. Ustupuje se tak od striktního požadavku písemné formy, která často komplikuje právní styk soukromých osob. Argumentem pro požadavek písemné formy byly hlavně problémy s dokazováním, které by mohly vznikat, pokud by smlouva písemnou formu neměla. To však pro autory NOZ nebyl dostatečný důvod pro byrokratické omezování lidí a firem v jejich smluvní volnosti.
Zvažte riziko dokazování
Počínaje 1. lednem 2014 bude výlučně záležitostí smluvních stran, zda si případné riziko potíží s dokazováním uvědomí a zda je podstoupí, či nikoli, protože každá z nich bude mít právo na písemné formě trvat. Už ale nebude platit, že smlouva o smlouvě budoucí, která nemá písemnou formu, je absolutně neplatná. Nutná ale bude vůle při jejím uzavření i při plnění závazku splnit, k čemu se smluvní strana zavázala.
To ale není jediná změna. Zatímco dnes je nutné, aby už ve smlouvě o smlouvě budoucí byly dohodnuty všechny „podstatné náležitosti“ budoucího kontraktu (čímž se však de facto smazávají rozdíly mezi smlouvou předběžnou a definitivní), podle NOZ bude stačit, když bude obsah budoucí smlouvy ujednán alespoň „obecným způsobem“.
Další změnou v NOZ, která je přejatá z dnešní podoby smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním zákoníku, je výzva k uzavření budoucí smlouvy v ujednané době, jinak podle NOZ do jednoho roku. Nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu ze zákona zaniká. To však není jediný případ zániku závazku bez splnění. Tím druhým je takzvaná podstatná změna okolností, ze kterých strany při uzavírání smlouvy o smlouvě budoucí vycházely, což však není žádná novinka. Pokud se okolnosti změní tak, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby budoucí smlouvu uzavřela, její povinnost zaniká.
Novinku v občansko právních vztazích ale představuje oznamovací povinnost. Zavázaná strana bude totiž povinna změnu okolností oprávněné straně oznámit, jinak jí bude hradit škodu z toho vzniklou.
Když se bude jedna ze stran bránit
I nadále bude také platit, že pokud zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu nesplní, bude moci oprávněná strana požadovat, aby obsah smlouvy určil soud, nebo – jako novinka v občanskoprávních vztazích – i osoba určená ve smlouvě. Pokud se stane, že tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě neurčí, případně jej odmítne určit, což si lze dost dobře představit, může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud.
Obsah budoucí smlouvy se určí především podle účelu, který má uzavření kontraktu „zřejmě“ sledovat. Bude se přitom vycházet z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena. Nově se uvádí, aby při určení obsahu budoucí smlouvy byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány.
Právo na určení obsahu smlouvy se bude stejně jako v dnešním občanském zákoníku promlčovat, a to v jednom roce od posledního dne lhůty, kdy měla být budoucí smlouva uzavřena. Nijak omezeno navíc není právo oprávněné strany domáhat se náhrady škody, která kvůli nesplnění závazku uzavřít budoucí smlouvu vznikla. Lze tedy vycházet z toho, že bude možné náhradu škody požadovat vždy, nejen pokud se oprávněná strana nedomáhá určení obsahu budoucí smlouvy soudcem či osobou určenou ve smlouvě, jako je tomu v současné koncepci smlouvy o smlouvě budoucí v obchodním zákoníku. Právě z ní, jak už bylo řečeno, v převážné míře úprava smlouvy o smlouvě budoucí v NOZ vychází.
Doufejme tedy, že uzavírání smluv o smlouvě budoucí bude za necelé dva roky mnohem flexibilnější než dnes.