Odpovědnost majitele automobilu (odborně zvaná odpovědnost provozovatele za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků) je stanovená v občanském zákoníku. Jde o takzvaně objektivní odpovědnost, což znamená, že nezáleží na tom, zda provozovatel škodu zavinil; postačí prostá skutečnost, že dotyčný je provozovatelem dopravního prostředku, jehož provoz má zvláštní povahu a představuje pro lidi vyšší míru rizika. Tato odpovědnost vlastníka vozidla přitom existuje vedle odpovědnosti toho, kdo škodu přímo zaviní, tedy řidiče.
Pokud tedy majitel půjčí automobil jinému, bude odpovědný za škodu vzniklou jeho provozem, a to i tehdy, když ji nezaviní; řidič bude rovněž odpovědný, ale pouze v rozsahu, v jakém škodu zavinil. Jinak řečeno to znamená, že oba dva budou muset společně a nerozdílně uhradit způsobenou škodu. Pokud provozovatel vozu škodu uhradí sám, může požádat řidiče (skutečného viníka nehody), aby mu uhrazené peníze vrátil (jde o tzv. právo na „regres“).
Kvůli této vysoké míře odpovědnosti existuje zákon, který stanovuje všem provozovatelům vozidel povinnost pojistit se (lidově zvanou „povinné ručení“). Může se zdát, že provozovatel vozidla je tedy chráněn proti veškeré odpovědnosti, která by mu mohla vzniknout, pokud by jeho vozidlo způsobilo nehodu, ať už by jej řídil kdokoli. Není to ale tak jednoduché, pojištění se totiž nevztahuje na jednu klíčovou výjimku.
Postrach v podobě nemajetkové újmy
Soudy již jako pravidlo dovozují, že vedle odpovědnosti za škodu má provozovatel dopravního prostředku v některých případech rovněž odpovědnost za tzv. nemajetkovou újmu. Tato újma vzniká zásahem do osobnostních práv člověka, spočívajících zejména v právu na lidskou důstojnost, soukromí a rodinný život. Takový zásah může utrpět například příbuzný oběti dopravní nehody, který smrtí svého rodinného příslušníka prožije psychické útrapy, jež ho provází delší dobu. Na základě žaloby u soudu se příbuzný může domáhat i přiměřeného zadostiučinění, které spočívá v peněžitém plnění.
Pokud majitel vozu přenechá auto jinému a ten způsobí nehodu, odpovídá za nemajetkovou újmu, která takovou nehodou vznikne, společně s řidičem. Poškozený se tak může obrátit na provozovatele a požadovat úhradu celé částky. A teď to nejdůležitější. Odpovědnost za nemajetkovou újmu není dle rozhodnutí Ústavního soudu zahrnuta v odpovědnosti pojištěné v rámci povinného ručení (nestanoví-li pojistná smlouva speciálně opak). Valná většina všeobecných pojistných podmínek týkajících se povinného ručení nemajetkovou újmu do pojištění nezahrnuje (a to ani v případech, kdy je nemajetková újma způsobena provozovatelem jako řidičem). Majiteli vozu se tedy klidně může stát, že bude muset zaplatit z vlastní kapsy statisíce kvůli nehodě, kterou zavinil řidič, jemuž automobil půjčil. Pojišťovna nebude povinna za něj tyto peníze uhradit.
Smutná zkušenost z praxe
Co to v praxi může znamenat, se ukázalo třeba v případě, který už byl mnohokrát zmiňován v médiích.
Dovozce jedné automobilové značky přenechal na výstavě zkušební vůz dvěma novinářům, aby jej mohli otestovat. Zástupce společnosti je před vyjetím poučil, že musí dodržovat dopravní předpisy. To bohužel novinář, který řídil, nerespektoval. Došlo k nehodě, při níž oba žurnalisté zahynuli. Příbuzní obětí dovozce zažalovali a věc se dostala až k Nejvyššímu soudu. Ten rozhodl, že dovozce coby provozovatel vozu jim musí nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nehodou. Provozovatel se přitom nehody nijak neúčastnil a fakt, že řidič při řízení porušil předpisy, byl nesporný. Případ stále není definitivně uzavřen, Nejvyšší soud ho již dvakrát vrátil nižším soudům k novému rozhodnutí. Existuje ale mnoho dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých soudci argumentovali podobně.
Závěr je tedy jednoduchý: majitelé vozidel by měli vždy bedlivě zvážit, zda a komu svůj automobil půjčí. Ani nejvyšší míra opatrnosti a prevence jim totiž nezaručí, že nebudou odpovídat za škodu a hlavně nemajetkovou újmu, která není zákonným povinným ručením kryta. Tzv. povinné ručení přitom, není-li v pojistných podmínkách či smlouvě výslovně stanoveno něco jiného, nekryje ani nemajetkovou újmu zaviněnou provozovatelem.
Zcela nově bude otázku odpovědnosti řešit nový občanský zákoník (NOZ), který má nabýt účinnosti v roce 2014. Není však jisté, jestli dojde ke změnám v povinném pojištění odpovědnosti. NOZ sice zavádí úpravu spočívající v rozdělení újmy na majetkovou (tzv. škodu) a nemajetkovou a stanoví, že povinnost nahradit nemajetkovou újmu vznikne, jen stanoví-li to zvlášť zákon, nebo byla-li zvlášť tato povinnost ujednána. Je ale otázkou, jestli soudy změní svůj výklad a začnou pod pojem „škoda“ uvedený v zákoně o povinném pojištění zahrnovat i nemajetkovou újmu.