Mnozí analytici a pozorovatelé mají za to, že globální nevyváženosti, jimiž se světová ekonomika vyznačovala před krizí roku 2008, se už v zásadě vytratily. Je sice pravda, že čínské přebytky a americké schodky běžného účtu se za tu dobu poněkud zmírnily, ale došlo skutečně k nápravě nevyvážeností? Ještě důležitější je další otázka: může si pokrizová globální ekonomika zajistit jak růst, tak rovnováhu?
Abychom si na tyto otázky odpověděli, je třeba nejprve porozumět fundamentální dynamice nevyvážeností. Běžný účet ekonomiky je rozdíl mezi jejími investicemi a mírou úspor. Roku 2007 činila míra úspor ve Spojených státech 14,6 % HDP, kdežto míra investic dosáhla 19,6 %, takže vznikl deficit běžného účtu. Naproti tomu čínská míra fixních investic byla 41,7 % HDP a míra úspor 51,9 %, což se promítlo do rozsáhlého přebytku.
Od roku 2007 se americký deficit běžného účtu zúžil, leč nikoli v důsledku vyšší míry úspor. Externí deficit stlačil kolaps investiční aktivity, zatímco celková americká míra úspor klesla pod 13 % HDP, v důsledku zhoršujících se vládních financí. Čínská míra úspor přitom zůstává tvrdohlavě vysoká. Přebytek se ztenčil, jelikož investice vystoupaly ještě výš, na zhruba 49 % HDP. Jinými slovy Američané dnes ušetří ještě méně než před propuknutím krize a Číňané investují ještě víc.
Budoucí oživení amerického hospodářství téměř s jistotou vyvolá návrat investiční aktivity. Americké podniky odkládají potřebné kapitálové výdaje a vzhledem k tomu, že americká letiště a mosty jsou podle měřítek vyspělých zemí v příšerném stavu, zásadní význam mají i investice do infrastruktury. Je tedy velmi pravděpodobné, že zotavující se růst vyústí ve větší schodky běžného účtu, i když se míra úspor zlepší a domácí produkce omezí import ropy a plynu.
Čína má opačný problém. Aby si zachovala růst, musí nadále investovat polovinu svého ročního HDP ve výši 9 bilionů dolarů – což v zemi, která už má zbrusu nové dálnice a letiště, není snadný úkol. Až se v průběhu příštího desetiletí bude Čína snažit vystoupat v hodnotovém řetězci do oblasti služeb a přizpůsobit se ubývajícímu počtu pracovních sil, její investiční nároky budou slábnout – a míra investic prudce klesne.
Samozřejmě, sníží se i čínská míra úspor, ale japonská zkušenost od 80. let dokládá, že strmý propad investic může vyvolat rozsáhlé a vytrvalé přebytky běžného účtu, i když míra úspor klesá a měna posiluje. Ostatně silnější měna může paradoxně podporovat externí přebytky a zároveň odrazovat od investic do exportně orientovaných odvětví.
Výsledkem je, že pokrizová globální ekonomika se nebude vyznačovat rovnováhou, nýbrž návratem k větším makroekonomickým nevyváženostem. Avšak přestože to řada ekonomů bude považovat za problém, dějiny ukazují, že symbiotické nevyváženosti byly příznačné prakticky pro všechna období globálního hospodářského rozmachu.
Římská říše hospodařila stovky let s vytrvalým obchodním deficitem vůči Indii. Přestože výsledný odliv zlata v římském impériu způsobil znehodnocení měny, indo-římský obchod zůstal páteří globální ekonomiky.
Rovněž Španělsko v šestnáctém a sedmnáctém století mělo neustálé schodky, jež hradilo andským stříbrem. Vzniklý tok likvidity vyvolal globální boom, který prospěl ekonomikám od alžbětinské Anglie po mughalskou Indii. Ani další období svižného růstu a globalizace v letech 1870-1913 se nevyznačovalo rovnováhou. Financovala jej Velká Británie, vystupující jako „banka“ světa.
V posledních 60 letech byly oporou globálního růstu Spojené státy hospodařící s vytrvalými deficity běžného účtu. V rámci brettonwoodské soustavy měly USA schodky, které umožnily rekonstrukci válkou zpustošené Evropy a Japonska. Evropa na oplátku financovala americké schodky.
Systém se rozpadl, když se evropské země, především Francie, rozhodly přestat tyto schodky financovat. Ekonomický model ale přetrval a k financování amerických schodků přikročily asijské ekonomiky, které americký trh využily k rychlému růstu. Tento ekonomický model, přezdívaný „Bretton Woods II“, naposledy a nejvíc prospěl Číně.
Je zřejmé, že období globálního růstu doposud téměř vždy charakterizovaly symbiotické nevyváženosti. Byť se každá z epizod v důsledku nevyvážeností vyznačovala makroekonomickými pokřiveními, trvaly roky, či dokonce desítky let. Skutečná otázka tedy spočívá v tom, jak bude vypadat příští generace symbiotických nevyvážeností.
Je pravděpodobné, že se Čína brzy vrátí k velmi rozsáhlým přebytkům běžného účtu – možná dost velkých na to, aby financovaly USA a ještě zbylo dost pro zbytek světa. Až bude tento kapitál kaskádovitě protékat světovou finanční soustavou, opět nafoukne ekonomiku.
V systému „Bretton Woods III“ se Čína změní z „továrny světa“ na „investora světa“. Systém bude pokřivený jako všechny nevyvážené soustavy, a přesto takové uspořádání může vydržet mnoho let.
Sandžív Sanjal je globálním stratégem . Světové ekonomické fórum jej označilo za „Mladého globálního lídra 2010“. Je autorem knih The Indian Renaissance (Indická renesance) s podtitulem Vzestup Indie po tisíci letech úpadku (Penguin 2008) a Land of the Seven Rivers (Krajina sedmero řek) s podtitulem Stručné dějiny indické geografie (Penguin 2012).
Copyright: Project Syndicate, 2013.