Ve Spojených státech je zatím vysoký dluh tolerován, v Evropě tomu tak ale není. Její problémy s dluhem zůstávají nevyřešeny a možná se stávají kritickými. Německo však stále nechápe, nebo nechce pochopit, že zabránit rozpadu eura lze jen výraznou pomocí periferii eurozóny. Angela Merkelová stále mluví jen o dalším utahování, které ale nebude fungovat. Dluhová krize v Evropě tak dnes představuje větší problém než před rokem. Ve Spojených státech pak můžeme pozorovat zajímavý paradox, který funguje v podstatě tak, že čím hůř je v Evropě, o to lépe na tom jsou USA. Peníze, které utíkají z Evropy, totiž směřují k americkým vládním dluhopisům. Dluhové problémy Spojených států jsou tedy sice nejhorší v historii, ale uvedený mechanismus snižuje tlak na to, aby s nimi politici něco dělali.
Není překvapivé, že kroky ECB měly pozitivní efekt. To, co udělal Mario Draghi, měl už dávno udělat Trichet. Růst rozvahy ECB vyřešil problém, který měly evropské banky s likviditou. Obratem se to projevilo i v poklesu tlaku, kterému čelily některé evropské vlády. Na monetární straně tedy rozhodně došlo ke zlepšení a v budoucnu se dají čekat další podobné kroky. Draghi přijde i s jinými agresivními kroky, přestože jeho rétorika tomu nemusí odpovídat. ECB totiž nemůže otevřeně hovořit o tom, jak uvolněná její politika je. Zatímco se chová „italsky“, hovořit musí „německy“. Celkový efekt je tak poněkud utlumený. Není to totiž stejné jako u Bena Bernankeho, který řekne přesně, co bude dělat v následujících čtyřech letech.
Podle toho, co Merkelová říká, si představuje budoucnost Evropy jako Federální republiku Evropa. Samotné fungování německých spolkových zemí ale není založeno na utahování a zákazu deficitů. Spočívá v transferové unii, kde peníze tečou od bohatého Bavorska k chudším regionům. Je založeno na jednom ministerstvu financí, které vydává dluhopisy. Pokud tuto úvahu aplikujeme na eurozónu, musí mít společné ministerstvo financí a dluhopisy. S tím ale Němci nesouhlasí a jejich celkový postoj je tak nekonzistentní. Chtějí federální Evropu, ale ne nástroje, které s ní musí ruku v ruce jít.
Vysoký veřejný dluh lze v principu řešit třemi způsoby. Prvním z nich je default, druhým inflace, která pomohla významně snížit dluhy například po druhé světové válce. Třetí možností je ekonomický růst. Ovšem jen růstem se podařilo dluhy snížit pouze několika zemí s dluhem vyšším než 100 % HDP. V Evropě jsou nejpravděpodobnější defaulty, protože ECB nesmí připustit vyšší inflaci. A Německo trvá na neustálém utahování, takže na růst můžeme zapomenout. Ve Spojených státech je to rozdílné. Dluh tam může ještě výrazně vzrůst bez toho, aby se objevily tlaky na růst sazeb. Stále více se mi zdá, že supervelmoci mohou mít i superdluhy. Je možné, že se v USA podaří snížení dluhu růstem či mixem dluhu a inflace. K defaultu určitě nedojde a držitelé amerických vládních dluhopisů se mohou cítit mnohem bezpečněji než investoři do dluhopisů evropských zemí.
Drama v Evropě se podle mého mínění ještě zhorší a budeme svědky něčeho podobného, jako byl pád Lehman Brothers v USA. Takovou událostí bude pravděpodobně chaotický default Řecka. V USA bude znát negativní vliv fiskální politiky, který zesílí příští rok. Výsledkem bude pokles současného optimismu, který prohloubí i pokračování procesu oddlužení. Vážný problém má Čína. Její krize na realitním trhu a ve finančním systému ještě neskončila, zhoršovat se bude situace v šedém bankovním sektoru.
Uvedené je výtahem z rozhovoru s Niallem Fergusonem, který působí jako profesor na Harvardu.
(Zdroj: Businessinsider)