Statistiky nezaměstnanosti je obzvlášť složité správně pochopit. Oficiálně jste nezaměstnaný, pokud nemáte práci jen po určitou dobu (ta se liší podle země) a aktivně ji hledáte. Pokud jste nezaměstnaný déle nebo ji nehledáte, prostě vypadnete z té statistiky a stanete se neviditelným. A je to právě v tuto dobu, kdy se stanete opravdovým problémem pro společnost.
Soudě podle ekonomické neaktivity, která zahrnuje všechny ty, kteří nejsou ani zaměstnaní, ani nestudují, patří do této kategorie v současné době na světě skoro 300 miliónů 15- až 24letých lidí, tedy skoro čtvrtina mladých na zemi. V angličtině je pro ně dokonce speciální jméno: “Not In Education, Employment or Training”, neboli NEET.
Tato čísla samozřejmě nereflektují regionální kulturní a náboženská specifika. Tak například zahrnují do této skupiny mladé ženy v jižní Asii, kde jsou zřídka součástí formální pracovní síly. Na druhou stranu více než třetina tzv. “zaměstnaných” mladých v bohatých zemích a jedna pětina v těch chudých má jen neformální nebo občasnou práci. To znamená, že takřka polovina všech mladých lidí na světě stojí buď mimo oficiální ekonomiku, nebo přispívá méně produktivně, než by mohla.
Absurdní na tom je, že nezaměstnanost a neaktivita mladých masivně postihuje jak rozvíjející se země s velmi vysokým růstem populace, tak rozvinuté země, které sužuje problém přesně opačný. Co je příčinou vzniku této epidemie nezaměstnanosti? Co ji zastaví?
Mladí lidé vždy vykazovali vyšší nezaměstnanost, ježto jsou považováni za nespolehlivé, nezkušené a často bez požadovaného vzdělání nebo znalostí. Historicky se výše nezaměstnanosti u 15- až 24letých drží dva- až třikrát výše než u starších věkových skupin. Ale od začátku globální krize v roce 2008 se situace ještě o hodně zhoršila. Krize měla totiž disproporcionálně těžký dopad na mladé, kteří byli často vyhozeni z práce jako první. Mohou za to povětšinou praktiky místního trhu práce. Mladí lidé častěji než ostatní pracují v zaměstnání na dobu určitou, nebo na výpomoc, což jim zaměstnavatelé nabízejí, aby se vyhnuli zákonům, které činí vyhazování trvalých zaměstnanců složitým. Takže je nejjednodušší se zbavit právě jich. Kromě toho často nemají nárok na odstupné při skončení pracovního poměru, takže je to i nejlevnější. Polovina mladých zaměstnanců ve Španělsku pracovala před krizí právě v takovýchto zaměstnáních “na výpomoc” a byli to právě ti, kteří první přišli o práci. V Řecku a ve Španělsku je teď patrně nějakých 40 % mladých ekonomicky neaktivních.
V bohatých zemích se štědrými sociálními dávkami to výrazně zatěžuje státní rozpočet a daňové poplatníky. Jeden odhad říká, že v roce 2011 byla v Evropě ekonomická ztráta z mladých lidí, kteří takto vypadli ze systému, celých 153 miliard dolarů, neboli více než 1 % HDP. A neschopnost společnosti nabídnout mladým práci nesnižuje ekonomický růst jen dnes. Ohrožuje jej i zítra.
Vědecké studie ukazují, že lidé, kteří začnou svou kariéru bez práce, mají větší pravděpodobnost mít nižší příjmy a větší pravděpodobnost ztratit v budoucnu práci znovu. Je běžné, že jejich mzda bude až o 20 % nižší po dobu zhruba 20 let. Tento fenomén má i své jméno, říká se mu “trvalé zjizvení”. Trvalé zjizvení se rychle zhoršuje s dobou, po kterou člověk nezaměstnaným zůstává, a je předáváno i z generace na generaci. To může být také jedním z vysvětlení podivného fenoménu, ke kterému dochází v rámci nezaměstnanosti mladých ve Velké Británii. Velká Británie má jeden z nejflexibilnějších trhů práce na světě. Je tam notoricky snadné někoho vyhodit a minimální mzda není nijak vysoká. Přesto má země jednu z nejvyšších měr nezaměstnanosti mladých v severní Evropě (v současnosti 12%, neboli 1 milión NEETů). Když se ohlédnete zpátky na první roky vlády Margaret Thatcher před nějakými třiceti lety, kdy celé bloky britského těžkého průmyslu zkolabovaly a zemi vládla rozsáhlá nezaměstnanost, třeba v tom najdete kořeny současného problému. Studie ukazují, že nezaměstnaní mladí lidé daleko častěji než ti zaměstnaní mají nějakého člena rodiny, který je také bez práce, ať už v generaci jejich rodičů nebo sourozenců.
V Japonsku zůstala nezaměstnanost mladých, která prudce vzrostla při japonské finanční krizi začátkem 90. let, vysoká i přes rychlý pokles práceschopné populace. Velká třída tzv. hikikomori žije se svými rodiči, je na nich zcela závislá, naprosto se stáhla z pracovního trhu, a neopouští ani svůj dům. Přestože japonská ekonomika od té doby již rostla, zaměstnavatelé v nabídce práce upřednostňují nedávné absolventy před těmi, kteří se chytili do pasti dlouhodobé nezaměstnanosti. Tento fenomén se objevuje i v rozvojových zemích. Studie trhu práce v Indonésii celých deset let po finanční krizi roku 1997 zjistila, že mladí lidé, kteří tenkrát ztratili práci, jsou daleko častěji nezaměstnaní i teď nebo mají jen nějaké neformální zaměstnání. Mladým v Argentině a Brazílii, kteří poprvé nastoupili do práce v době recese, se systematicky daří hůře i v dospělosti.
Zkostnatělý trh práce problém jen zhoršuje. Země s vysokými odvody na zaměstnance, vysokou minimální mzdou a přísnými pravidly pro vyhazování jsou obecně špatné pro mladé nezaměstnané. To platí pro Španělsko a pro Francii ale také, možná překvapivě, pro Indii (která má více než 200 státních a federálních zákonů ohledně trhu práce a platů), Jižní Afriku (velmi přísná pravidla pro vyhazování) a severní Afriku a střední Východ (které trpí nafouklým a příliš regulovaným veřejným sektorem, velkými odvody a vysokou minimální mzdou).
Další problém je nesoulad mezi vzděláním a znalostmi mladých a těmi, které jsou požadovány na trhu práce. Globální poradenská firma McKinsey zjistila, že jen 43 % zaměstnavatelů v devíti velkých zemích, ve kterých prováděla výzkum, si myslí, že na trhu mohou najít dostatek kvalifikovaných pracovníků pro první job. V západních zemích je nejběžnějším problémem špatné základní vzdělání. Míra nezaměstnanosti u lidí s nižším než středoškolským vzděláním je zde dvakrát vyšší než u vysokoškoláků. Co v tom případě pomáhá, je úzká vazba mezi vzděláním a prací. Německo má dlouhou tradici velmi kvalitního odborného vzdělání a učebních poměrů a jen mírnou nezaměstnanost mladých. Naproti tomu ve Francii, zemi, kde v některých oblastech míra nezaměstnanosti mladých dosahuje až 40 – 50 %, má jen málo absolventů středních škol nějakou skutečnou zkušenost s prací. Na druhé straně spektra, kolik vysokoškolských absolventů oborů s humanitním zaměřením se domníváme, že budeme schopni zaměstnat? A na obdobnou strunu, severoafrické univerzity tvrdošíjně trvají na přípravě svých absolventů pro zaměstnání v již chronicky přezaměstnaném veřejném sektoru. Míra nezaměstnanosti vysokoškoláků je tak v Maroku pětkrát vyšší než u lidí s pouze základním vzděláním.
Ještě větší problém ovšem je, že průmysl prochází poměrně dramatickým obdobím změny. Nové technologie rozpoutaly vlnu “rušivé inovace”, která nutí firmy „zgruntu“ přehodnotit své výrobní a řídící postupy. Firmy neustále mění design práce, oddělují od sebe běžné a rutinní činnosti (které mohou být automatizovány nebo zajištěny externími dodavateli, pokud možno v levném zahraničí) od kvalifikovaných pracovních činností. Životnost firem klesá. Zákonodárci se těmto změnám nestačí ve své snaze adaptovat pravidla trhu práce přizpůsobovat.
Jak již jsem se zmínila, nezaměstnanost může mít velký osobní dopad na mladé lidi. Kromě škodlivých dopadů na jejich budoucí výdělky a schopnost získat práci existuje evidence, že delší období nezaměstnanosti u mladých lidí často má po celá léta dopad na pocity štěstí, pracovního uspokojení a zdraví.
Nezaměstnanost mladých také má vysoké ekonomické a sociální náklady pro společnost. Menší než řádná vytíženost mladých na pracovním trhu vede k začarovanému kruhu mezigenerační chudoby, vyloučení ze společnosti a často může vést k násilí a mladistvé kriminalitě. Španělsko a Irsko utrpěly v poslední době největší rozevření nůžek příjmové nerovnosti s 18 a 12ti procentním růstem rozdílu mezi bohatými a chudými v těchto zemích. Nedávná vlna nezaměstnanosti mladých přispěla k vlně protestů v mnoha zemích - rozvinutých i rozvíjejících se.
Energie, znalosti a aspirace mladých lidí jsou cennými aktivy a společnost si nemůže dovolit jimi plýtvat, zejména v zemích s tak ubohým růstem populace, jako jsme viděli všude kolem nás v Evropě v posledních desítkách let.
Můžeme jen doufat, že zdravý růst ekonomiky vytvoří dostatek nových pracovních míst, aby snížil nezaměstnanost mladých. Ale v západním světě před sebou máme dlouhé období nízkého růstu, takže na to bych nespoléhala. Kromě toho vlády musí aktivně pracovat na odstranění nesouladu mezi znalostmi a vědomostmi, které studenti získávají a které zaměstnavatelé požadují, zmírnění ochrany trvalých zaměstnanců a naopak posílení ochrany těch dočasných a masívních investic do výzkumu a vývoje, investičních pobídek a vytváření prostředí, které je přátelské pro podnikání.