Velká love story mezi Gazpromem a německými energetiky končí. Ambice ruského plynárenského gigantu, symbolizované výstavbou nákladného podmořského plynovodu Nord Stream, přímo spojujícího obě země, narazily na nedostatek politické podpory v Berlíně, a hlavně na tristní stav evropského energetického trhu, který zvýhodňuje uhlí a obnovitelné zdroje na úkor plynu. Rusům nepomohl ani německý odklon od jaderné energie. Teď se hodlá soustředit na investice v Turecku a jižní a jihovýchodní Evropě.
Konec plánů Gazpromu na budování paroplynových elektráren v Německu ohlásil šéf jeho exportní divize Alexandr Medveděv. „Za současné situace na trhu a podmínkách přístupu k rozvodným sítím nedávají investice do výroby elektrické energie žádný smysl. Návratnost se blíží nule, a to i při extra výhodných cenách plynu,“ prohlásil top manažer v Lipsku.
Snahy Gazpromu v Německu ztroskotaly na tom, že kvůli krachu trhu s emisními povolenkami v Evropě dostává plyn na frak od alternativních fosilních paliv a že dotace pro obnovitelné zdroje zásadním způsobem narušují skladbu cen v řetězci výrobce-distribuce-zákazník. Podle kalkulací agentury Bloomberg, které berou v úvahu, ceny vstupů, elektřiny a emisních povolenek, nyní německé elektrárny na plyn tratí přes 10 EUR na jedné vyrobené MWh. Nerentabilní jsou i paroplynové zdroje v Belgii a Nizozemí, kde mají elektrárny ještě lepší přístup k levnému americkému uhlí. To se na kontinent dostává vlivem americké břidlicové revoluce, která zajistila energetikům za mořem levný a spolehlivý zdroj a přiměla je k hromadnému přechodu na spalování plynu. Vzniklé přebytky uhlí jsou vyváženy do Evropy.
To se podepisuje na investičních plánech významných evropských energetik. Ty tam jsou doby, kdy chtěly energetické koncerny budovat paroplynové kapacity. Nová elektrárna v Počeradech, do jejíž výstavby vložil 17 mld. Kč a kterou pravděpodobně několik let nechá bez užitku stát, je toho výmluvným dokladem.
Víc než polovina evropské spotřeby plynu je nakupována přes dlouhodobé kontrakty navázané na cenu ropy, která v posledních čtyřech letech zdražila o 72 %. Vzhledem ke klesajícím cenám elektřiny se tak z plynu stává absolutně nekonkurenceschopná surovina. , největší německá energetika podle tržeb, rozhodl o zakonzervování několika paroplynových zdrojů. Britská energetická jednička ohlásila stop pro nové paroplynové zdroje nejméně na čtyři roky. Francouzský musel zaúčtovat odpis 2 mld. EUR ze svých plynových elektráren v několika zemích.
Proti posilování německé závislosti na ruském plynu se také postavila kancléřka Angela Merkelová, když v rozhovoru pro deník Rossijskaja Gazeta komentovala průběh jednání s bývalým ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. Ten prý na bilaterální rozhovory do Hanoveru v červnu 2011 přijel s dojmem, že po jaderné havárii ve Fukušimě a německém odklonu od jádra bude Berlín automaticky chtít dovážet víc plynu z východu. Merkelová však prohlásila, že výpadek jaderných elektráren bude Německo nahrazovat obnovitelnými zdroji. Plyn, jelikož patří mezi fosilní paliva, by měl být „krok za krokem nahrazován,“ uvedla v rozhovoru kancléřka.
Změna orientace Gazpromu přichází v době znatelného ochlazení vztahů mezi Berlínem a Moskvou. Při nedávných zátazích ruských úřadů proti nevládním organizacím byly vůbec poprvé prohledávány kanceláře německých nadací v Moskvě a Petrohradu. Po incidentu si německý ministr zahraničí na chování represivních složek ruského státu stěžoval u ruského velvyslance v Berlíně. Německo také s odvoláním na nedostatečně rozvinutou občanskou společnost v Rusku blokuje odstranění vízového režimu mezi EU a Ruskem. Přílišná náklonnost nepanuje ani mezi prezidenty obou zemí. Německý Joachim Gauck, jehož otec byl vězněm sovětského gulagu, učinil z propagace ideálů svobody hlavní pilíř svého prezidentství. S Vladimirem Putinem, jehož třetí období ve funkci prezidenta zatím charakterizuje zesílená represe proti opozičním hnutím i mírně disentujícím akademikům, by asi příliš společných témat nenašel.
Zájem Gazpromu na spolupráci s německými energetickými šampiony se datuje daleko do minulosti. Například s E.ONem se plánovala výstavba paroplynového zdroje o výkonu 1,2 GW, který měl být zásobován z Nord Streamu. Projekt byl zrušen už v roce 2009. byl dokonce několik let se 6,4% podílem významným akcionářem Gazpromu a měl zástupce v jeho dozorčí radě. V posledních letech však všechny akcie prodal buď za podíly v ruských surovinových ložiscích či za hotovost, kterou potřebuje na restrukturalizaci svého podnikání.
Dalším potenciálním partnerem mohl být koncern , s nímž uzavřel dohodu o vytvoření joint venture v roce 2011. Předpokládalo se, že Němci do společného podniku dají své paroplynové zdroje a poskytne levný plyn. Na konci loňského roku však rozhovory zkrachovaly. Obě společnosti se navíc soudí kvůli vzorci pro výpočet ceny plynu v dlouhodobých dodavatelských kontraktech.
Monopolní exportér ruského plynu čelí tlaku ze strany Norska, Kataru a perspektivně i dodávek zkapalněného břidlicového plynu ze Spojených států. Jelikož poptávka po plynu v Evropě kvůli špatné hospodářské situaci a láci konkurenčních energetických surovin znatelně klesá, podmínky na trhu diktují odběratelé. A ti požadují slevy. Zatímco loni v Evropě prodával 1000 m3 plynu v průměru za 402 USD, letos by podle posledních kalkulací managementu měla průměrná cena činit 366 USD za 1000 m3. Monopolista navíc na slevách za minulá období vrací miliardy eur a další nemalé prostředky vynakládá na stavbu drahého plynovodu South Stream, který do Evropy přivede plyn po dně Černého moře, čímž obejde nespolehlivou Ukrajinu.
Ovoce nepřinesla ani jednání s italským Enelem, od něhož chtěl koupit elektrárnu v Belgii. Letos také plynárenský moloch prodal jedinou výrobní jednotku v Evropě – elektrárnu v litevském Kaunasu.
Mezitím vzrostl zájem ruských společností o energetiku jihovýchodní Evropy a Turecka. Státní Rosatom začal s výstavbou jaderné elektrárny Belene o výkonu 2 GW, která byla sice zastavena, ale po posledních volbách vypadají vyhlídky na dokončení mnohem příznivěji. Dále Rusové staví čtyři bloky o výkonu 4,8 GW na jihu Turecka. Elektrárenský podnik Inter RAO loni koupil paroplynovou elektrárnu Trakya o výkonu 478 MW, která se nachází v evropské části Turecka. už plánuje projekty v Srbsku. Jím kontrolovaná něfť vlastní srbskou ropnou společnost NIS, která na konci loňského roku ohlásila zájem o vstup do dvou elektráren v zemi.
V regionu také investuje ruská skupina Sintěz miliardáře Leonida Lebeděva. V Makedonii Sintěz postavila paroplynový zdroj o kapacitě 220 MW a zvažuje další projetky. Podle vedení společnosti představuje Balkán ideální místo pro investice do elektroenergetiky. Není prý ani třeba sázet na růst poptávky po elektřině, stačí je vydělávat na nahrazování vyřazovaných kapacit.
(Zdroje: Kommersant, Bloomberg, RIA Novosti, Spiegel, Reuters)