Podle Hnutí Duha dovezla Česká republika v roce 2010 potraviny v hodnotě převyšující 130 miliard Kč, zároveň ale vyvezla potraviny v hodnotě 94 miliard Kč. Jak komentuje HD: „Oproti roku 2000 tato čísla představují čtyřnásobný nárůst. Evropou korzují desetitisíce zcela nadbytečných kamionů. A český zákazník má problém koupit místní jablko.“ Jablek bylo prý v roce 2011 dovezeno 70 tisíc tun a to z 25 zemí světa, brambor 142 tisíc tun. U těchto plodin je alespoň kvalita srovnatelná, určitě to ale nemůžeme říci o čínském česneku. Česneku se v roce 2010 prý dovezlo 5,5 tisíce tun, z toho asi 3 tuny právě z Číny (tedy cestou dlouhou desítky tisíc kilometrů).
Neviditelná ruka trhu toho často odnese mnohem více, než jí náleží. Těžko ji totiž vinit z nefunkčnosti, pokud jí předem svážeme pochybnou (!) regulací, daněmi, dotacemi, příkazy, zákazy, apod. Jednoznačnou odpověď na to, zda je výše uvedené tržním selháním, či naopak důsledkem naší neochoty nechat trh fungovat, dát neumím. Klonil bych se k tomu, že pravda bude někde uprostřed. A je pestřejší, než by se mohlo na první pohled zdát.
Kdysi jsem četl studii, která poukazovala na to, že mezi indiánskými kmeny v Latinské Americe probíhal obchod i v případech, kdy si tyto kmeny neměly co nabídnout z hlediska jejich specializace. Jinak řečeno, některé kmeny mezi sebou obchodovaly, protože každý z nich měl něco, co ten druhý neměl. Ať už z důvodu dovedností, či z důvodu geografické polohy. Ale směna probíhala i mezi kmeny se stejným „výrobkovým portfoliem“. Z hlediska úzkého pohledu ekonomické maximalizace užitku bychom to vnímali jako plýtvání zdroji. Takové obchody jistě přináší transakční náklady, na jejich konci ale držím v ruce to, co jsem v ní držel na začátku. Podobnost s našimi (a jistě nejen našimi) jablky, bramborami (česnekem ne) a řadou dalších položek je jasně patrná.
Co vedlo k popsané „neproduktivní“ činnosti indiány? Podle zmíněné studie byl důvod jasný. Bylo jím utužování sociálních vazeb a prevence ozbrojených konfliktů. Jednoduše řečeno, pokud s někým obchoduji, neválčím s ním. Sám to vnímám tak, že obchod je „otvírákem“ sociálního kontaktu, a následně jeho udržovatelem. Ihned jsme ale u toho, jak moc tento efekt může fungovat v tom, čemu říkáme vyspělá ekonomika. Tedy ekonomika s minimálním osobním kontaktem kupujících a prodávajících v celé logistické vertikále. Do určité míry asi ano, ale na úrovni indiánů asi už bohužel nejsme. Ospravedlnit tak naše celoplanetární logistické plýtvání tímto přínosem můžeme asi opravdu jen parciálně.
Čtenáře, který se obával, že tentokrát nebude graf, mohu uklidnit. K výše uvedenému se totiž vyloženě nabízí otázka: Jak bude dál? A odpověď můžeme pojmout globálně. Graf ukazuje, jak se v čase mění poměr globálních importů k HDP (modře jsou roční data, červeně měsíční). Zhruba do roku 87 tento podíl stagnoval někde kolem 15 %, pak toto měřítko globalizace a mezinárodního obchodu vykazuje poměrně rychlý a dlouhodobý růst. Ten byl nakrátko přerušen problémy, kterým světová ekonomika čelila po prasknutí dot.com bubliny, pak ale trend pokračoval dál v podstatě beze změny. To až do roku 2006/2007, kdy nastalo zpomalení a poté prudký propad tažený poslední krizí. Po ní sice přišlo mírné oživení obchodu, už dva tři roky ale v podstatě stagnuje.
Mezinárodní obchod tedy podle tohoto měřítka již dosáhl svého vrcholu a s ním snad i jeho neproduktivní část. A doufejme, že už jsme ve vztahu k válkám pokročili natolik, že si nemusíme posílat jablka a česnek z jednoho konce světa na druhý.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.