V říjnu se centrální bankéři, politici, špičky soukromého sektoru, akademikové a zástupci organizací občanské společnosti sejdou ve Washingtonu na výročním společném zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Mezi nejvýznamnější letošní výsledky bude patřit rozhodnutí Rady guvernérů MMF, jak řešit současné mezinárodní měnové problémy.
Globální hospodářské podmínky jsou nadále nejisté: eurozóna nevykazuje žádné známky zdravého růstu, zotavení ve Spojených státech je slabé, země orientované na export komodit, jako je Austrálie, trpí v důsledku slábnoucí čínské poptávky, a zpomalení v zemích s rozvíjejícími se trhy pokračuje již třetím rokem. V takto nejistém prostředí mohou i malé změny měnové politiky rozvinutých zemí destabilizovat rozvíjející se ekonomiky.
Například již pouhé květnové oznámení Federálního rezervního systému, že „utlumí“ nákupy dlouhodobých aktiv, srazilo hodnotu měn zemí s rozvíjejícími se trhy. A jelikož Fed zvažuje úplné ukončení své politiky kvantitativního uvolňování a zvýšení úrokových sazeb během příštího roku, očekává se, že globální trhy zažijí značné turbulence.
Svět potřebuje strategie, které tuto rýsující se volatilitu zmírní. A MMF – jehož mandátem je udržovat celosvětovou stabilitu platební bilance – by měl být institucí, jež potřebné strategie zajistí. Místo aby čekal, až krize vypukne, a teprve poté zasahoval, by měl MMF provádět „avizování budoucí politiky“ („forward guidance“), tedy dávat předem najevo, jak bude řešit potenciální rozvraty na mezinárodních finančních trzích.
Centrální banky stále více využívají tohoto nástroje k tomu, aby ohlašovaly svou měnovou politiku a zakotvovaly tržní očekávání. Fed se například zaručil, že bude držet úrokové sazby nízko přinejmenším do doby, než míra nezaměstnanosti klesne na 6,5% – a tento krok dost možná snížil dlouhodobé náklady na půjčky. Také Mark Carney v rámci svého prvního počinu ve funkci guvernéra Bank of England předem avizoval krátkodobé úrokové sazby. Ačkoliv dopad avizovaných úrokových sazeb na ekonomiku nelze bez dalších údajů stanovit, mnoho argumentů hovoří v jejich prospěch.
Možná nejvýmluvnějším nedávným příkladem účinného avizování budoucí politiky centrální bankou bylo prohlášení prezidenta Evropské centrální banky Maria Draghiho z července 2012, že ECB udělá „vše, co bude v jejích silách“, aby zajistila přežití eura. Samotný tento závazek stabilizoval náklady na půjčky a dramaticky snížil rozpětí úrokových sazeb pro problémové země eurozóny. Přesvědčení investorů, že ECB nakoupí vládní dluh, pokud výnosy z dluhopisů vzrostou příliš vysoko, stačilo k obnovení klidu; žádná intervence centrální banky na sekundárních trzích nebyla od té doby zapotřebí.
Politickým nástrojem MMF je v tomto smyslu dolarová částka, kterou je fond ochoten zaručit jako hráz proti krizím platební bilance. Příslibem intervence na zranitelných trzích v případě nadměrné finanční volatility by MMF jakožto největší hráč snížil problémy s koordinací mezi jednotlivými investory. Dá-li navíc MMF předem najevo ochotu poskytnout nouzové prostředky, zmenší tím stigma zemí, které se na něj obrátí o pomoc – toto stigma přitom vede státy k oddalování žádosti o podporu tak dlouho, až je na zmírňování domácích politických škod příliš pozdě.
Dobrou zprávou je, že MMF už dal najevo určitý zájem o avizování budoucí politiky. Na srpnovém výročním zasedání centrálních bankéřů v Jackson Hole v americkém státě Wyoming navrhla výkonná ředitelka MMF Christine Lagardeová, aby fond intervenoval na pomoc rozvíjejícím se trhům v krizi.
Špatnou zprávou je, že vágní prohlášení Lagardeové zřejmě příliš nepřispělo k formování tržních očekávání nebo k tomu, aby se vlády tolik nerozpakovaly žádat MMF o pomoc. To podtrhuje jeden zásadní aspekt: úspěšné avizování budoucí politiky vyžaduje především důvěryhodnost.
Když v roce 2008 padla americká investiční banka Lehman Brothers, a vyvolala tak globální finanční krizi, jejíž důsledky jsou cítit dodnes, nabídly země skupiny G-20 pevné závazky s cílem zvýšit prostředky MMF určené k půjčování, a tím fondu umožnit zmírnění dopadů krize. Dnes musí vedoucí představitelé skupiny G-20 uplatnit svůj vliv na politiku MMF znovu – a tentokrát tlačit na včasné avizování budoucí politiky a na další kolo reformy mezinárodní finanční architektury.
Zářijové rozhodnutí Fedu odložit utlumení programu kvantitativního uvolňování poskytlo rozvíjejícím se trhům manévrovací prostor, který by měly využít k tomu, aby se posílily před nevyhnutelným obratem přílivu snadno dostupných peněz z USA. Zároveň je to příležitost pro MMF, aby zformuloval a oznámil svou politiku řešení turbulencí na globálním finančním trhu.
Samozřejmě stále existuje dost problémů – například vykořenění chudoby, zefektivnění pomoci nebo mezinárodní rozvoj –, o nichž se bude na nadcházejícím zasedání MMF a Světové banky diskutovat. Neschopnost vedoucích představitelů MMF zformulovat dopředu orientovanou strategii řešení hrozícího tržního chaosu by však podkopala pokrok ve všech těchto oblastech. Tím posledním, co dosud křehká globální ekonomika potřebuje, je další nejistota.
Autorem textu je Gita Gopinathová - profesorka ekonomie na Harvardově univerzitě, která je hostující vědeckou pracovnicí Bostonské federální rezervní banky a výzkumnou pracovnicí Národního úřadu pro ekonomický výzkum (NBER).
© Project Syndicate 1995–2013