Když Řecko začalo před čtyřmi lety padat do propasti, někteří analytici (včetně mě) se domnívali, že možná sledujeme konec eura. Jiní byli většími optimisty a věřili, že poskytnutá pomoc provázaná s reformami povede k brzkému oživení. Oba tábory se mýlily, protože přišla dlouhodobá krize, která zatím nedospěla do nějakého jasného konce. Pokaždé, když se zdá, že nastal zlomový okamžik, evropští politici najdou nějaký způsob odvrácení zkázy. A pokaždé, když se začnou objevovat známky oživení, něco se pokazí. Stejné je to nyní. Není to tak dávno, co jsme od vedoucích představitelů eurozóny slyšeli, že její ekonomika již má nejhorší za sebou, na trhy se vrací důvěra a přichází i růst. Momentálně je jasné, že ve skutečnosti hrozí deflace a debata o tom, jak na toto riziko reagovat, je velmi nešťastná.
ECB má za cíl držet inflaci u 2 %. Pokud by byl tento cíl nižší, způsobovalo by to problémy. Tím nejzávažnějším je dnes to, že celková inflace blízko nuly by znamenala, že na jihu eurozóny by nastala deflace a ta má velmi neblahé důsledky. Platí to zejména o zemích, které nesou velkou dluhovou zátěž. Pokles inflace pod cíl tedy vzbuzuje velké obavy. Nyní klesla na 0,7 %, jádrová inflace, která nebere v úvahu volatilní ceny energií a potravin, dosáhla 0,8 %. ECB tak snížila sazby. Jde o správný krok, který ale absolutně nestačí. I tak ovšem vzbudil velkou nevoli v ECB samotné i mimo ni. Dohady kolem politiky ECB se přitom nestaly jen bitvou argumentů, stále více jsou i bitvou mezi jednotlivými zeměmi. Proti snížení sazeb volili oba Němci z vedení ECB, k nim se přidal Nizozemec a Rakušan. Mimo ECB byl krok ECB nejvíce kritizován z Německa. Hans-Werner Sinn prohlásil, že Draghi se pouze pokusil zajistit Itálii nízké náklady financování. Ekonom z WirtschaftsWoche zase tvrdí, že snížení sazeb je „diktátem nové Banca d’Italia z Frankfurtu“.
Draghiho snaha o zabránění krizi je téměř heroická a podobná nařčení nemají smysl. Bez něj by možná eurozóna zkolabovala už v roce 2011 či 2012. Euro nyní Evropu nespojuje, ale rozděluje ji. Částečně kvůli stereotypům, kterých se drží Němci. Ti neustále bojují proti tomu, aby údajně líní Evropané z jihu neparazitovali na jejich těžce vydělaných penězích. Němci ale také nenávidí inflaci. A pokud má ECB zvýšit inflaci na 2 %, inflace v Německu, které roste rychleji než zbytek eurozóny, by dosáhla 3 % a možná i více. Tak by ale eurozóna měla fungovat a fungovat tak musí. Pokud s nějakou zemí sdílíte měnu, někdy bude vaše inflace nad průměrem. Před finanční krizí mělo Německo inflaci podprůměrnou, opak platil o zemích jako Španělsko. Nyní pravidla hry vyžadují opak. Můžeme se ptát, zda to jsou Němci ochotni přijmout. Smutné je, že namísto toho, aby euro Evropu spojovalo, přináší nyní zlobu a konec stále není v dohledu.
Ohledně situace v USA jsem někdy žertovně říkal, že to stále není tak zlé jako při Velké depresi. U Evropy ale už nelze říkat ani to. V tuto chvíli je na tom totiž stejně jako během Velké deprese. A zatímco v tomto časovém bodě po konci recese tehdy probíhalo silné oživení, nyní panuje stagnace. Jestliže si někdo dnes vede ještě hůř než během Velké deprese, je to pozoruhodné.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)