Německo dosahuje velkých obchodních přebytků. Euro můžeme z pohledu této země vnímat jako devizovou intervenci, která drží kurz toho, co je de facto německou markou, dole. Před rokem 2008 euro posilovalo tok soukromého kapitálu z Německa na periferii. Poté tento tok peněz privátního sektoru nahradila pomoc zemím periferie a také půjčky v rámci centrálních bank. Graf od společnosti Pimco ukazuje vývoj těchto mezibankovních pohledávek a závazků. Oranžově jsou vyznačeny kladné bilance Německa, Nizozemí a Lucemburska v systému TARGET2, modře negativní bilance Belgie, Francie, Irska, Řecka, Itálie, Portugalska a Španělska:
V principu jde o to, že kdybychom si představili rozpad eura, nová německá marka by velmi pravděpodobně prudce posilovala. To by snižovalo konkurenceschopnost německého výrobního sektoru. Německá veřejnost je přesvědčena, že líní jižané ji hrubě zneužívají. Ve skutečnosti ale dochází k něčemu podobnému, jako když Čína nakupuje dolary. Tím nedotuje Spojené státy, ale podporuje svůj průmysl.
Když se podíváme na vývoj běžného účtu Spojených států, je patrné, že po druhé světové válce dosáhly vysokých přebytků, které se následně zmenšily. Po roce 1980 už přetrvávaly velké deficity. To znamená, že pro dosažení plné zaměstnanosti bylo potřeba vyšší celkové poptávky. A možná to znamená i to, že jsme potřebovali sérii bublin a rostoucí zadlužení. Proč ale došlo k obratu a Spojené státy přešly z přebytků na deficity?
Kolem roku 2000 byla pravděpodobně rozhodující politika v zahraničí. Čína a další rozvíjející se země totiž držely kurz svých měn příliš nízko a akumulovaly tak velké dolarové rezervy. To muselo vést k tomu, že zbytek světa vytvářel obchodní deficity. To znamená především Spojené státy. Ty ale dosahovaly deficitů už dlouho předtím a velkých přebytků zase dosahovaly země, které přímou intervenci neprováděly (například Německo). Kauzalita tak může jít oběma směry. Deregulace a rostoucí zadlužení přitahovaly zahraniční kapitál, to zvyšovalo kurz dolaru a následně i deficity. Pak bychom mohli tvrdit, že dlouhodobé stagnaci se můžeme vyhnout tím, že budeme držet sazby a kurz dolaru nízko. To by zvýšilo konkurenceschopnost amerického průmyslu a pomohlo dosáhnout vyrovnané bilance. Ale možné ne. Není totiž jasné, kdo by měl stát na druhé straně takového posunu. Každopádně je ale jasné, že obchodní deficity tvoří významnou součást problémů Spojených států, píše na svém blogu Paul Krugman. Ve svém sloupku na NYTimes se poté zaměřuje na „malou, ale mocnou skupinu lidí, které můžeme nazvat pouze psychopaty“:
Robert Benmosche, který stojí v čele , řekl něco velmi hloupého. je obrovskou pojišťovnou, která hrála klíčovou roli při vytváření globální krize. Využívala mezer v regulaci, vláda jí ale ve strachu z kolapsu systému poskytla pomoc. Ben Bernanke v souvislosti s tímto případem uvedl, že ho během krize nic nerozčílilo víc než . A pan Benmosche nyní v rozhovoru pro WSJ říká, že současné protesty proti bonusům se podobají rasistickému lynčování na jihu Spojených států.
Může se zdát neuvěřitelné, že je někdo schopen tyto dvě věci srovnávat. Ale není to poprvé. V roce 2010 Stephen Schwarzman z Blackstone Group v souvislosti se snahou o zvýšení 15% daně z většiny příjmů ředitelů firem uvedl: „To je válka. Je to, jako když Hitler vpadl v roce 1939 do Polska.“ Taková prohlášení nespadnou jen tak z nebe. Naši vládci světa si je mezi sebou vyměňují neustále a navzájem se ujišťují, že tomu tak skutečně je. Oba zmínění muži přitom bránili svá privilegia, Schwarzman byl rozrušen tím, že by platil stejné daně jako ostatní, Benmosche v podstatě tvrdil, že má právo na vládní pomoc a jeho vedení by nemělo být postiženo negativními výsledky společnosti.
Někdy se členové horní 0,01 % vyjadřují ohledně svých pocitů poměrně jasně. Charles Munger z prohlásil, že bychom měli děkovat Bohu za to, že Wall Street byla zachráněna, lidé na ulici by se s problémy měli prostě vypořádat a zatnout zuby. V rozhovoru ze své vily v Dubrovníku pak navrhoval, aby se odchod do důchodu posunul ze 70 na 80 let. Někdy tito lidé předstírají, že chtějí jen to, aby je ostatní nechali být. Oni ale požadují redistribuci bohatství. Požadují speciální zacházení a ne liberalismus. Mají však politickou moc a proto je třeba se jich obávat.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)